úterý 3. března 2009

Slova došla...

Jenom sedím a zírám na ty linky. Jsou jako vysušené plátky jahod a nechtějí mluvit. Skoro jakoby spíš ony koukaly na mne. Vyměňujeme si dlouhé mlčenlivé pohledy... Pohledy jako jarní kvítí. A já chci něco říct. Chci se usmát a říct jim toho tolik. Ale ony se tváří jako zrovna vylíhlá ptáčata. Vesele pomrkávají jak hvězdy na černém nebi a zamykají mi ústa na sedm zámků. Budou mluvit samy? Ne... Jsou jako teplé ráno po deštivé noci. Jako soumrak plný netopýřích očí mezi stromy. Mají mě v pasti. Hledám cestu z jejich spletitých uliček, abych nalezla jen další bludiště. Bludiště plné řádků prázdných jak žaludek Rosinanty. Otáčím se na všechny strany a nevím kudy. Pak se ale zastavím a jako laň, která ví, co ji čeká, zavřu oči. Oči, které ještě před chvílí zářili jako zlatá kvítka do tmy. Stojím a čekám. Pak je znovu otevřu a vrátím pohled jim. Mrknutí rychlé jak vlaštovka nad polem, úsměv jako pohlazení. Ano, ještě pořád tu jsou... Prázdné, nepopsané, čekají jen na mne jako tabula rasa. A já pohledem neuhýbám. Protože kdo s koho? Promluví dřív oni nebo já? Budeme ještě dlouho mlčet. Mlčet jako sněhové vločky, dívat se na sebe jako... jako múzy v parku. Bude to trvat tak dlouho, jak jen budeme chtít. Dlouho, jako život jedné labutě. Viděli jste snad někdy labuť mrtvou...?

Žádné komentáře: