Jsme

Máme těžký život, jsme úžasní, jsme skvělí, jsme krásní a nikoho to nezajímá! Umělecká láska a znáš to... My potřebujeme srdce lámat, prospívá to našemu psychickému i fyzickému vývoji. (Protože fakt hrozně kradu) Máme potenciál, a proto jsou k nám někteří slepí, zatímco druhým z nás běhá mráz po zádech. Hlavně je důležité být neustále zamilovaný. Protože pořád je přece do koho. A čím jsme zamilovanější, tím snazší je zamilovat se do nás. A pak máme zase zlomené srdce a všechno se to opakuje dokola a dokolečka. Nikdy to nebude mít konec, protože metafyzika. Máme se rádi. Pijeme víno, odmítáme stereotypy (ač v některých sami létáme) a neustále vypisujeme propisky. Všimněte si někdy těch hvězdiček v našich očích a těch mozolů na prostředníčcích psací ruky. Protože ještě pořád jsme a snad i budeme.

Ranní

Když se ráno probudíte a máte hlad a víte, že nechcete jíst ani mrkev nastrouhanou s jablkem, ani jogurt, ani nic jiného, co by se nerozcházelo se zásadami zdravé výživy, a tak hrozně dlouho nevíte, až si namažete kus housky s medem, jíte to a říkáte si "jsem já to ale hříšnice", jenže vás to vůbec neuspokojuje a když sníte poslední kousek, tak už je vám úplně jasné, že to teda vážně nebylo ono, tak nakonec sedíte a cpete se piškotama s nutelou a to vám konečně začíná být dobře...

Obraz v minulém čase

Doufala, že to víno trochu zteplá, než vyleze z horké sprchy. Musela toho dneska ještě tolik udělat, ale byla jí hrozná zima. Třásla se a nevěděla, jestli je to jenom těmi mrazy za oknem nebo takovým celkovým rozpoložením dne. Prostě se potřebovala trochu uvolnit. Rozhýbat pod teplou vodou ztuhlá ramena, dát si to víno a pak zase na chvíli zasednout k práci. Kdyby to jen nebylo všechno tak studené. Občas podezřívala ledničku, že jak venku mrzne, víc lední. Každopádně na nechuti k otevírání jejích dveří viděla i určité plus. Aspoň si tam během práce pořád pro něco nechodila. Chci léto, napadlo ji ještě, když za sebou neochotně zavírala dveře koupelny s představou, že teď bude muset sundat všechny ty svetry.

Taky to čteš pořád dokola?
Co?
Všechno. To co máme, co máš ty, to co jsme napsali... Prostě to všechno.
Někdy. Nevím, mívám pak pocit, že znovu prožívám chvíle, které prožívat nechci.
To já taky. Ale nevadí mi to. Nemůžu si pomoct. Pořád to čtu, pořád dokola a pořád si to připomínám. Myslím, že se to musí prožít. Úplně všechno, každá radost, každá bolest. Do všeho se musíš položit a pořádně se v tom vyráchat, protože jinak to nemá žádnou hodnotu.
Není to trochu moc?
Copak se dá někdy něco prožít moc?
Ale nestačí si to prožít jednou?
Mně ne. Já si to musím připomínat. Já to čtu pořád dokola.

A pak se udělalo během několika minut chladno, obloha se zatáhla, párkrát blýsklo a spustil se déšť. Prudká červencová bouřka. Děti utekly schovat se do stanů, až na řev potoka a hromů bylo všude ticho.
Stáli jsme spolu na malém dřevěném mostě, opírali jsme se o jeho zábradlí a koukali dolů do rychle tekoucí vody.
"Slyšíš, jak to duní?"
Pršelo nám na záda.
"Miluju bouřku. Miluju bouřku tady."

Krčila ses v koutě, jakobys nechtěla, aby si tě někdo všiml. Třásla ses. Schovávala ses před něčím, co jsi ani neuměla...
Přeskočit. Tuhle část přeskočit.

Pod nohama mi křupal čerstvě napadaný sníh. Byla jsem trochu zklamaná. Ještě před chvílí nervózní a plná očekávání, ale teď zklamaná.
No co, opakovala jsem si pořád dokola. Asi jsem se prostě spletla. Jako už tolikrát, koneckonců.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, bělost sněhu mě pálila do očí. A najednou jsem měla pocit, že mi to možná začíná být trošku jedno. Jakoby na tom už nezáleželo. Nechat věci plavat a čekat. A kdyby se to vleklo moc dlouho, tak za ním udělat velkou tlustou čáru.

Stejně na ten den nikdy nezapomene.

Až...

Čekám, až mi inspirace rozcuchá vlasy. Rozcuchá vlasy a rozzáří oči. Až se dotkne hřbetu mé ruky a srdce se mi z toho rozbuší. Protože po kapsách mám spoustu citů. A protože mlčíš zbytečně. Tak hrozně moc zbytečně...

Rudými

Pršelo. Na tramvajové zastávce pod stříškou stály dvě šedesátnice, obě byly opilé, kouřily cigaretu a nahlas se smály pánovi, který stál vedle nich a hrál na foukací harmoniku, na lavičce o sklo zadní stěny měl opřenou kytaru a snažil se udělat dojem. Těžko říct, jestli to byl jejich starý známý nebo náhodný kolemjdoucí, osamělý vlk z kavárny, která měla dnes prodlouženou otevírací dobu, nebo jen potulný umělec snažící se dostát pochopení. Nabízel jim svá cédéčka, ta jedna si ho rovnou s chutí koupila.
Stojím tam a poslouchám, jak se ty dvě smějí a pobrukují si do rytmu jeho melodií. Se slovy, že na rozloučenou, protože už mu to brzy pojede, hraje Millera a ony zasněně broukají.
Směju se. Své rudé rty mám doširoka roztažené, i když jsem to tak dlouho nedělala, i když to vlastně hrozně bolí. Směji se, skoro už nahlas a do očí se mi derou hořké slzy. Mám chuť být s nimi chvíli stará, chuť znát tu Millerovu melodii, chuť si s nimi zazpívat. I kdyby měl najednou spustit tu trapnou profláklou o tom, že život je jen náhoda, zpívala bych. Život sice náhoda není, ale zato plyne jako voda, kterou láska ve víno promění, a tak se mi chtělo čím dál tím víc brečet, ale tak, aby si toho aspoň jedna z nich všimla a přišla blíž a řekla, abych s nimi byla chvíli stará a veselá. A já abych jí na to řekla, že miluju, jak jsou šťastné a tolik toho vědí, jak mají mokré boty a kouří cigaretu a je jim to všechno jedno.
A pak se zpoza rohu vynořila dvacítka, on popadl kytaru a deštěm utekl k jejím dveřím. Ty dvě se zasmály, zamávaly mu a odešly pryč.
Neuvěřitelné, mám chuť zašeptat a podívat se na toho pána, co stojí hned vedle mne, a dostat od něj pohled plný porozumění a obdivu. Neuvěřitelné.
Vytáhla jsem z tašky sešit a se širokým rudým úsměvem jsem se začetla mezi řádky. A zase se mi chtělo plakat. Štěstím. Prohrábla jsem si svoje zkudrnatělé vlasy, když se zpoza rohu vynořila dvanáctka, já nasadila kapuci a vyběhla do deště k jejím dveřím.
A ta krásná chvíle skončila. V temném okénku tramvaje vidím sebe, své vlnité vlasy, své modré oči a své rudé rty. Tyhle krásné chvíle jsou věčné.

Krajina Přání

A z krajiny přání, kde se cítím být konečně doma, píši výhružné dopisy pánům a jejich slečnám. Proč už jsi nikdy nenapsal, otevírám každý z nich a ptám se dál a dál, dokud papír stačí a ruka nebolí. Kde jsi nechal hlavu, co se ti v ní honilo a co vlastně chceš? Kdo jsi a proč už nechceš vědět, kdo jsem já?

Z krajiny přání, kde se cítím být šťastná, posílám mužům a jejich slečnám sladká lízátka s příchutí jahodovou. Proč máš tak naspěch, ptám se přitom a hloubám nad nepřetržitostí času. Říkají, že když potkáš opravdovou lásku svého života, čas se zastaví. Nemají pravdu.

Teď z krajiny přání, kde se konečně cítím být sama sebou, posílám úsměvy mužům a jejich slečnám. Vrať se a věnuj mi ještě jeden rozzářený pohled, šeptám ozvěnou a čekám, co bude dál. Jsi jenom přání a můžeš, co chceš.

V krajině přání, kde jsem konečně pevná v kramflecích, běhám po louce a myslím na muže a jejich slečny. Proč, syčím skrz zaťaté zuby a nechávám se dál a dál unášet vánkem věčných teorií a nápadů. Kdy přijde konec? Muži a jejich slečny stejně stojí někde opodál, hřejí si navzájem ruce v kapsách a protírají prokřehlé nosy. Mají své starosti, tak jako já, v krajině přání.

Z krajiny přání, kde se konečně cítím být doma, píši výhružné dopisy pánům, jejichž pohled se mi navěky vryl do paměti. Výhružné dopisy s mnoha otazníky. A každý z nich končím
S láskou, Tvá.

Poslední dobou

Poslední dobou dost často sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Máš pocit, jakoby ti někdo vrazil nůž do zad, pak se ještě jednou usmál a odešel. A ty nechápeš proč.
Dostáváš se do fáze, kdy z toho obviňuješ všechny okolo, ale pak tě napadne, že si možná za všechno můžeš sama. A začneš mít pocit viny vůči těm, které jsi ještě před chvílí obviňovala. Pořád si říkáš, že je to tvůj problém a že ses neměla tak lehce nechat vtáhnout do víru nadějných představ, protože jedna vlaštovka přece jaro nedělá. Nemůžeš uvěřit své nepoučitelnosti.
A pak ti přijde, že tvůj věčný realismus a tvá věčná uvědomělost začínají dost silně upadat. Že možná žiješ ve spoustě omylů a najednou nevíš, co je vlastně pravda, čemu můžeš věřit a čím si můžeš být jistá. Napadá tě, že vlastně nic není takové, jaké se to zdá.
V návalu těch myšlenek padáš na kolena a chce se ti plakat, ačkoli ti vlastně nikdo nic neudělal, ačkoli se vlastně nic nestalo.
A pak zase sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Nechápeš to. A to ti vadí. Cítíš se bezmocná, když něco nemůžeš pochopit. A taky tě neustále překvapuje, jak se všechno opakuje. Jak se dostáváš do stejných situací a děláš v nich stejné chyby. Jenže teď opravdu přes všechny výčitky nevíš, čí to byla chyba.
Tak ještě chvíli čekej.

Prokletá du-formo. Opět jsi toho řekla víc, než jsi chtěla.