Deset aneb bépé

Divně poskládaný stránky
sešitu
a dva pihatý kluci
smějící se z pohlednice.

Léto, sněží za okny,
piju horký kafe.

Hledáš svoje svědomí
ve skleněný karafě
plný červenýho vína.

A máš už zase radost.
Ze svýho svědomí.

Červený bylo jak to víno,
když jsi ho konečně našel.

Miluju, jak se směješ
mejm blbejm vtipům.

Na chodníku

"To je podvod!" křičela dívka v puntíkované sukni a blonďatý klučina jí opáčil: "Jenže ty nevíš, co je to umění!"
"Hm, to fakt nevim," musela uznat, a tak zmlkla. Tiše koukala na prázdný linkovaný papír vytržený z jeho sešitu a přemýšlela, co je to umění. Nakonec strčila papír do kabelky, hodila si nohu přes nohu a upila trochu bílého ze skleněné lahve.
Bylo teplo a oni seděli na chodníku v jednom městě. Slunce jim pálilo do očí a jedna z nich, taková bledší a drobnější, začínala mít opravdu spálená ramena.
"A až to skončí, tak půjdeme na ten gyros," říkal kdosi. Pointou bylo, že to ještě ani nezačalo.
"Co kdybychom tam šli rovnou?" protahovala ta spálená slečna, ale ostatní jen zaujatě kroutili hlavami.
Naše dívka v puntíkované sukni ještě stále tak trochu přemítala, co je to umění, ale vína už v ní zmizelo tolik, až by vám byla schopná říct, že umění je víno, umění je život, umění je slunce, zkrátka takovýty neoduševnělý kecy opilejch lidí, co nevědí, co je to umění.
Ten den se vrátila domů hrozně pozdě.
Bylo jí špatně ze slunce i z levnýho vína, zvracela do záchoda a říkala si: "Ne, sakra, tohle neni umění. Tohle fakt ne," a pak šla spát.

Když o tři měsíce později našla mezi hromadou jiných papírů právě ten nepopsaný linkovaný cár vytržený ze sešitu blonďatého klučiny, napsala na něj tučnou fixou slovo UMĚNÍ a pak ho vyhodila do recyklovaného odpadu.
A nebyl to podvod.

Šla jsem

Šla jsem na kafe s počasím. Bylo už celý dva dny hezký a tohle sobotní čerstvý odpoledne mi dovolilo vyrazit ven jen ve svetru, tak jsem mu řekla: "Hele, počasí, pojď, dáme si kafe, jedno presso nebo kapučíno, prostě tak jak to máš rádo, já tě zvu." A šly jsme.

Seděly jsme v tý kavárně, co je hned pod náma, pily jsme překapávaný, co ho maj občas dobrý a občas pěkně hnusný, a bylo nám fajn. Já a počasí, usmívaly jsme se na sebe a říkaly si to je ale dneska hezky, viď? a vůbec nám to nepřišlo divný.

A pak počasí dopilo kafe a jak bylo v rozmaru, řeklo, že by si dalo víno, ideálně červený. Tak já proč ne, daly jsme si víno, ono červený, já bílý, protože červený mi moc nechutná, a pily jsme a kecaly vo počasí a já trochu vo chlapech a ono vlastně taky dost vo ničem, ale smály jsme se a seděly tam, dokud nebyla úplná tma.

Nakonec jsme se zvedly a každej šly domů, bylo nám hrozně dobře, tak zase někdy, dobrou noc.

Ráno jsem se probudila a venku bylo hnusně jako ještě nikdy. Počasí to asi přehnalo.

Oxford

„Avie srazila v noci krávu. A pak nabourala do dalších aut. Silnice se zacpala v obou směrech, tak si jeden čekající řidič odskočil a spadnul z mostu, ze kterýho močil.“
„To si děláš srandu, ne?“
„Nedělám, fakt. Byl nakonec jedinej zraněnej.“
„A co ta kráva?“
„Tý se taky nic nestalo.“
„Tak aspoň že tak. Ale jsou to teda věci, to ti povím.“
„To jsou.“
Plavali jsme dál tichým tunelem. Už asi hodinu. Nevěděla jsem, kam nás to dovede a radši jsem se neptala. Kruhový tunel, stovky metrů dlouhý, plný vody. Na stropě byla každých pět metrů připevněná dlouhá zářivka.
Plavali jsem se skafandry a kyslíkovými bombami na zádech.
„A víš co ještě?“ zeptal se a já odpověděla, že nevím.
„V obci Hulín ukradlo několik nezletilých traktor.“
Zasmála jsem se a průhlednou kyslíkovou trubicí prolétla spousta bublin.
„To máš z toho filmu, ne?“
„Jo,“ řekl a bylo vidět, že se taky usmívá.
To je blbost, napadlo mě ještě a pak jsem se zarazila a zůstala šlapat vodu na místě.
„Kudy dál?“
„No snad rovně, ne?“
„Jseš si jistej?“
„A kudy jinudy? Je to pořád rovně.“
„Já ti nevím.“
„Poplav, prosím tě, tohle nemá cenu.“
A tak jsme plavali ještě dál, pořád rovně.
„Už tam budeme?“
„Nevím, říkali rovně, dokud neuvidíme černá vrata.“
„Černá vrata. Ale neříkej mi, že ten Josef to každý ráno plave. Tohle celý.“
„Třeba má nějakou zkratku.“
„To je blbost.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Chtěl jsem říct,“ pokračoval. „Že Matyldě je vážně líto, že tě tam tenkrát nechala tak dlouho čekat.“
V krku se mi udělal knedlík, začaly mě pálit oči.
„Vážně?“ zeptala jsem se nakřáple.
„Jo, vážně. A taky ti vzkazuje, ať se na ní nezlobíš. Udělala chybu. Neměla ti říct tolik hnusných věcí a pak prostě odejít. Ještě k tomu za někým jiným.“
Přerývaně jsem se nadechla.
„To všechno říkala?“
„Doslova.“
Zastavili jsme se a dívali se na sebe.
„Díky,“ vypravila jsem ze sebe nakonec. „Mně zase říkala, že se na tebe nedokáže pořádně zlobit. A že na tebe myslí.“
Pomalu kývnul.
„Plaveme dál?“
„Jo.“
Už mě bolely nohy i ruce. Hlava i žaludek.
Konečně se před námi objevil konec tunelu.
„Možná bys měla Matyldu zase někdy navštívit.“
„Možná. Udělám to.“
Usmáli jsme se na sebe takovým tím usměvem, kterým se smějí dva lidé se společným všem ostatním neznámým tajemstvím.
„Mám Matyldu ráda,“ řekla jsem, když jsme doplavali až k velkým černým vratům.
„Ale ne, píšou tu, že se máme vrátit zase zpátky. Tak pojď.“
„Ale ne, máme takovou smůlu. To se může stát jenom nám dvěma.“
„Nemysli na to, poplav. Už jsem ti říkal to o té Avii?“
„Co?“
„Jak srazila tu krávu.“
„Jo, tos‘ mi říkal. To jsou věci, povím ti.“
„To jsou.“

Tenhle

Jdu po ulici, šlapu po hvězdách a přijde mi to krásný a smutný zároveň. Tenhle svět už tu jednou byl, nemyslíš? Je tma, přede mnou hoří ohně a já jdu k nim. Spousta lidí pobíhajících tam a zpět, křičících cosi o konci světa. Na zemi prach, ve vzduchu popel, všude okolo zápach spáleniny.

A co ty hvězdy?

Jo, tohle už tu bylo. Marnost nad marnost, říkám si a zvedám jednu hvězdu ze země. Je ostrá a studená. Dobře si ji prohlížím, ale nakonec ji strčím do kapsy a jdu dál. K těm lidem.

Přidat se k nim?

Ne. Ukázat jim tu hvězdu. Měli by šlapat spíš po hvězdách než po nasáklém těžkém popelu. Navíc v té mlze okolo sebe asi vážně nevidí.

Nesmírnost

Jenom tak stála v dešti a dívala se na obzor. Nechávala vodu, aby jí zničila její dokonalý účes, její krásné šaty. V ruce držela skleničku od dávno vypitého šampaňského. Na dně ležela jedna jediná jahoda a ta se teď pomalu začínala koupat v dešťové vodě. Kapky cinkaly o sklo a rušily nepřetržité šumění deště. Nevěděla, co tam dělá, kde se tam vzala a proč je takhle oblečená. Nepamatovala si, že by kdy vzala do ruky sklenku šampaňského. Nevybavovala si, co bylo předtím. Nechtěla.
Škrtnout... Zapomenout... Nepřemýšlet.
Položila sklenku na zem, zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho a odešla.

Poustevník

Když jsem usínal ve větvích košatého stromu, hvězdy jsem neviděl. V letním větru se mi nad hlavou třepotalo snad tisíce listů. Na západě pomalu dohasínal poslední rudý pruh.
Upadal jsem do mrákot, ze kterých mě jen občas vyrušil řev oblud. Stály pode mnou a nemohly na mě. Utekl jsem jim a oni teď obchází strom jako lev řvoucí a hledají, koho by pohltily. Mě ne. Ležel jsem vysoko a v létě ze stromů nepadají ani zralé hrušky.
Byl jsem vyčerpaný. Z podrápaných nohou mi tekla krev a obličej jsem měl spálený od ostrého slunce. A pořád jsem nevěděl, kdo jsem a odkud jdu.
Brzo ráno jsem se probudil rozlámaný a ztuhlý nočním chladem. Slunce ještě nevyšlo, ale už se rozjasnilo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Už v noci jsem si všiml, že strom stojí uprostřed široširé pláně ničím nechráněný a osamocený. Žádný les na dohled, žádné stavení, jen kamenitá kopcovitá mrtvá krajina bičovaná větrem a vyprahlá každodenním horkem.
Zrůdy ani jejich ohnivé oči jsem nikde neviděl, ale bylo mi jasné, že se vrátí. Opatrně jsem slezl ze stromu a vydal se znovu na cestu. Na cestu za čím?
Neušel jsem ani pár kroků, když jsem za sebou opět zaslechl hrůzostrašný štěkot. Nevím, odkud vyběhli. Ty monstra, ty stroje, jak se mohly schovávat v krajině nočních můr?
Zoufale jsem se rozběhl hledajíc jakoukoliv spásu, ale co jsem vlastně čekal na holé pláni? Když už jsem cítil jejich dech na svých odřených patách, vrhnul jsem se tváří k zemi a nechal volně tryskat tak dlouho zadržované slzy. Nechtěl jsem upřít svůj poslední pohled na jejich tesáky...
***
Ignác vešel do slepé uličky. Byla tma přesně tak, jak mu bylo řečeno, a nebylo pochyb, že jde tou správnou. Z mnoha četných výklenků na něj pomrkávaly zelené kočičí oči.
„Ignáci, Igi...“ volaly netopýří křídla a ze tmy se k němu natahovaly dlouhé prsty.
Ale Ignác šel dál a neohlížel se po nich. Došel až na konec, kde v nejtmavším rožku zářilo jediné oranžové světélko cigarety. Odkašlal si, žhavý bod se rozzářil jasněji a pak ho zahalil oblak kouře.
„Jde pozdě,“ řekl hlas ze tmy. Ignác ho znal, ale stále nevěděl, komu patří.
„Jenže tobě se vyplatí počkat,“ odpověděl a sáhl do kapsy.
Světélko sletělo prudce k zemi, kde zhaslo, jak neznámý cigaretu zašlápl.
„Máš?“ zeptal se.
„Jinak bych sem nelez,“ řekl znechuceně Ignác a vytáhl z kapsy malou lahvičku se zlatou hustou tekutinou. Neznámý k němu natáhl ruku v kožené rukavici, ale Ignác ucukl.
„Nejdřív zaplať,“ řekl varovně.
Muž se zasmál a vytrhl Ignácovi lahvičku z rukou.
„Čeká na tebe u východu.“
Ignác se otočil a pomalu odcházel pryč. Znovu kolem očí, křídel, toužebně volajících rukou a černých vzdechů noci.
Když vyšel na hlavní ulici, zčerstva se nadechl.
„Ignáci, Igi...“ zaslechl znova, ale tentokrát to už nebyli netopýři.
Kolem krku se mu ovinuly sametové ruce, zahalila ho jasmínová vůně. Otočil se a pohlédl do krásné bledé tváře s rudými rty.
„Už jsme měli tu čest, že?“ řekl tiše a ona kývla. Pak začalo pršet.
***
Stařec seděl na pařezu a hleděl na vlčí máky vedle kolejí. Jejich rudé hlavy se nakláněly ve větru, vrážely do sebe a dál se kývaly jako ohnivé jazyky.
Stařec čekal. Projíždějící vlaky stavěly před polorozpadlým nádražím.
„Jedete?“ ptaly se.
„Nejedu,“ odpovídal a dál sledoval květiny ve škarpě.
Občas na ně usedl motýl, ale s příjezdem každého dalšího vlaku vyplašeně odlétl.
Občas skákala přes koleje žába.
„Uteč,“ šeptal stařec, když se začalo ozývat známé dunění.
Vlak přijel.
„Jedete?“ zeptal se.
„Nejedu,“ odpověděl stařec a zasněně se usmál.
Vedle kolejí stále svítily vlčí máky a stařec na ně stále hleděl.
Jednoho dne, když další vlak přijel a dostal další strohou odpověď, vyskočil z poslednísho vagonu mladý muž.
„Na co čekáte?“ zeptal se starce.
„Na tebe,“ odpověděl mu a pak se pomalu postavil.
„Pamatuj si,“ řekl mu stařec, „Že nebe bude stejně krásně, jako škarpa podél trati,“ a s těmi slovy odešel.
Mladý muž se posadil na pařez a upřeně se zadíval na vlčí máky.