Štědrý večer nastal

Vyhrabala jsem svou starou tvorbu z roku 2007.

No, tak je to zase tady. Za okny už je dávno tma a my sedíme u stolu, nečesaní, nastrojení a samozřejmě rádi. Celý den jsme museli čuchat lákavé vůně z kuchyně, ale ani ždibíček jsme nemohli ochutnat. A tak se teď, řádně natěšení, klepeme u stolu a děkujeme Pánu Bohu, že nikdo z naší rodiny (dokonce ani babička) nemá oblibu ve slavnostních proslovech.
Jenže to by přece nebyla žádná spravedlnost, kdyby se aspoň trošičku nezdržovalo. Proto tatínek rozlévá víno do skleniček a dokonce i my, nezletilci, (při troše dobré vůle a přimhouřenýma oběma očima) najdeme na dně pár kapek Modrého Portugala.
Jako na povel si všichni stoupnou a ťukají o sebe skleničkami. Na tvářích vyceněné chrupy a strnulé výrazy, oči mžikají z jednoho na druhého, jak člověk nestíhá obdařit každého s kým si právě ťuká alespoň plachým úsměvem.
Konečně je toto utrpení za námi a naše hladové ruce se natahují po prvních klobáskách. Jenom táta si nesednul a pořád o něčem přemýšlí. Nakonec (naneštěstí pro nás) vyslovil své myšlenky ještě předtím, než jsme se stihli zakousnout.
„Dokázal by někdo z vás spočítat, kolikrát to cinklo?"
Babička, která absolutně vůbec nevěděla co právě řekl, ale nějak pochopila, že by ještě neměla jíst, si vytáhla kapesník a nezaujatě se vysmrkala.
„No, to je jednoduchý," snažila se to co nejdřív vyřešit mamka. „Je nás tu pět a každej cinkne čtyřikrát. To je dohromady dvacet."
„No jo, ale když si ťuknou dva lidi, tak je z toho jedno cinknutí," namítnul táta a problém byl na světě.
Bratrovi, který má z naší rodiny nejmatematičtější mozek se začalo kouřit z hlavy, jak usilovně přemýšlel a snažil se znovu si vybavit postupné cinkání a vzpomenout si kolikrát to za dnešek slyšel. Nakonec došel k velice zajímavému závěru.
„Mám pocit, že za dnešek jsem slyšel sedmdesát dva cinknutí. Když vezmu v úvahu, že tři mě ráno probudily, šestnáctkrát jsme cinknuli při snídani nožem, třicet pět se jich ozvalo za celý den z kuchyně, tři, když maminka vyndavala něco ze skříňky a šest, když jsme chystali na stůl, tak mi vychází číslo deset. A pokud jsem někde neudělal nějakou pitomou numerickou chybu, tak to při přípitku cinklo desetkrát."
„To je blbost. Vždyť nás pět, nemůže cinknout jenom desetkrát, ne? To přece muselo bejt trošku víckrát..." argumentovala jsem já.
„Já teda souhlasím s Lukášem..." zastal se ho táta. „Pokud dohromady ťukneme dvacetkrát a dvě ťuknutí jsou jedno cinknutí... tak dohromady cinknem desetkrát... jo, to souhlasí."
„Stejně je to blbost."
„Tak to vyzkoušíme, ne?" navrhla maminka, jelikož už byla nejspíš značně vyhladovělá a taky jí to začínalo míchat.
„A co vlastně celou dobu řešíte?" to se zase zeptala babička, která se už stihla dvakrát vysmrkat.
„Řešíme, kolikrát jsme si při přípitku cinkly. Já tvrdim, že dvacetkrát, ale zbytek tvrdí, že desetkrát, takže to musíme vyzkoušet," vysvětlovala maminka, aby babička nebyla tak moc out.
„Tak ok. Nejdřív já..." ujal se toho táta. „a počítejte; S babičkou – jedna, s Lukášem – dva, s maminkou – tři, s Barčou – čtyři. Teď ty, Lukáši."
„Fajn. S tátou -„
„Ale ne! Se mnou sis už ťukal. Ty už ťukneš jenom s babičkou, maminkou a Barčou."
„Jo aha... takže; s babičkou – jedna... teda blbost! S babičkou – pět, s maminkou – šest, s Barčou – sedm. Teď Barča,"
„S babičkou – osm, s maminkou – devět,"
„S babičkou – deset. Ty jo, ono to fakt vyšlo!" zakončila to překvapeně maminka, popřála nám dobrou chuť a pustila se do jídla.
Babička (ještě stále mírně nechápajíc) ochutnala první lžíci rybí polévky a zvolala, že je to opět naprosto výborné!!!
„Ale stejně nevim, proč jsme se s tim tak počítali," pronesl po chvíli ticha brácha. „vždyť na to musí existovat nějakej vzorec. Pučte mi papír..."
„Ne!" zvolali jsme jednohlasně. „Veselý vánoce, Lukáši... a dej si ještě klobásku!"

Nostalgie je stejně zvláštní věc...

Básník a Mona Líza

Seděl básník takhle k večeru na lavičce uprostřed pustého parku. Seděl tam sám, pod světlem pouliční lampy, v ruce držel list papíru a pero. Přemýšlel. Přemýšlel a čekal na dívku, která mu v posledních dnech nedopřávala spánku.

Je krásná, říkal si. Má dlouhé vlasy, zelené oči a štíhlé ruce. Když jsem ji poprvé spatřil, myslel jsem si, že přede mnou stojí samotný anděl.

Nutno uznat, že básníkova fantazie byla silně ovlivněna jeho citem. Ne že by snad ta dívka nebyla krásná. Spíš bylo její vzhled tak těžké popsat, že se básník utíkal k obyčejným ideálům a frázím vyjadřujícím krásu už jen svou plností.

Kdybych uměl alespoň francouzsky, měla by mě ráda, povídal do tmy. Kdybych měl víc citu pro cizí jazyky, mohl bych jí napsat báseň, které by nerozuměla. Báseň, které by nerozuměla, ale která by zněla tak krásně, že by se do mě hned zamilovala. Takhle zůstanu snad navždy sám.

Chvíli vzpomínal na to, jak s ním šla jednou ven. Procházeli se tímto parkem. Nebylo to před dlouhou dobou, někdy z kraje podzimu. Listy tenkrát začaly padat a ona se pro ně shýbala, brala je do rukou a svazovala do pugétků. Tenkrát jí říkal o jeho lavičce. O lavičce, na které sedí skoro každý večer, dívá se mezi stromy, přemýšlí a píše básně.

Vypadá, jako ta dívka z obrazu, říkal si už poněkolikáté. Je stejně krásná, prostovlasá, má stejný tajemný úsměv. Ano, vypadá jako Mona Líza.

A tak básník dál hleděl mezi stromy. A čekal na múzu. Na jeho Monu Lízu.

Kousek dál, v samém centru města, v oknech pátého patra činžovního domu z devatenáctého století seděla prostovlasá dívka Eliška a četla dopis. Dopis od básníka.

Víš, je to jako s těmi mými obrázky, řekla po chvilce zrcadlu. Jako by se mnou vůbec nesouvisely, ale nějak přece musí... nadechla se a znovu přečetla pár posledních řádek dopisu.

Jsi moje Mona Líza a víc? To už ani slovy nedokážu.

Beztak mi nejsou podobné, dodala a dopis odložila.

Podobné tobě? Zeptalo se zrcadlo a Elišce lehce přeběhl mráz po zádech. Pokaždé, když na ni zrcadlo promluvilo, cítila, jako by se lekla.

Jsem snad blázen? Ptala se sama sebe pokaždé. Mluvím se zrcadlem, nikdo mě u toho neslyší a přece si to nevýmýšlím.

Ano, však víš, odpověděla mu pak. Ten obraz, Mona Lisa. Není mi podobný a přesto všichni říkají, že jsem to já. Tak proč? Tyhle básně jsou taky o mě a vůbec se mi nepodobají.

A co když to jen nevidíš?

A ty snad jo?

Zrcadlo se zamyslelo.

Přečti to ještě jednou.

Když slunce zapadne, vím, že tu nejsi. Když znovu vyjde, měla bys tu být? Co prázdných slov už řekli ti druzí? Kolik jich je, co chtějí tě mít? Já čekám, čekám a ty víš kde. A nic bych nechtěl víc, než abys přišla. Jsi moje Mona Líza a víc? To už ani slovy nedokážu...

Musí být opravdu zamilovaný.

Eliška na zrcadlo pohlédla úkosem.

Snad nechceš říct, že to na tebe zapůsobilo.

Ne. Rozhodně jsem nechtěl říct, že je to dobrý básník.

Kdyby to psal aspoň francouzsky. Nerozuměla bych tomu, ale bylo by to jednoduše krásné.

No teda, podivilo se zrcadlo. Ty jsi povrchnější než já a to jsem myslel, že ve mě se všechno jenom odráží.

Eliška se urazila a hodila přes zrcadlo velký černý šátek. Pak se znovu začetla

Najednou ji napadlo, že by básník možná měl vědět, jaká je. Že není žádná Mona Líza, ale obyčejná Eliška z patého patra. Že se sice podobá té ženě z obrazu, ale že to nic neznamená. Že vlastně nemá a nikdy neměla ráda poezii a že nechová ani žádné sympatie k potulným básníkům. Možná by mu měla tohle všechno říct, protože jinak se ho do smrti nezbaví.

Strhla šátek ze zrcadla.

Poslechni, co kdybych mu to prostě řekla?

Jako co?

Jako že se mi jeho básně nelíbí a vůbec je celý otravný.

No, jak myslíš. Dokážeš to?

Pche, odfrkla si Eliška a začala se soukat do svetru.

Abys věděl, já dokážu ledacos.

Teď už si oblékala bundu.

I říct někomu, jakej je mazal.

A nasazovala baret.

Zvlášť to dokážu u někoho takovýho.

Šněrovala tkaničky

Tak se měj, já letím.

A praštila za sebou dveřmi.

Sbohem, řeklo tiše zrcadlo do prázdného pokoje.

Eliška seběhla schody do přízemí a vyšla do ulice. Nadechla se večerního vzduchu.

Miluju podzim, řekla si. Do parku je to kousek, asi dvě stanice metrem. Tak si zatím můžu vymyslet, co mu řeknu. Achjo, nesnáším metro.

Došla za dva rohy, sjela po eskalátorech do metra a říkala si, že to tam nenávidí.

Už na perónu se jí začala motat hlava. Sedla si na lavičku a snažila se to rozdýchat.

Řeknu mu... opakovala si. Řeknu mu... ale nebyla schopná se soustředit.

Souprava přijela plná lidí a Eliška nastoupila. Křečovitě se držela tyče, zhluboka dýchala, ale nic nepomáhalo. Bylo jí špatně a ještě hůř. Nemohla cestu vydržet, odpočítávala vteřiny, ještě jedna stanice a pak konečně vyběhla ze soupravy zpátky na perón.

Běžela a běžela. Kličkovala mezi lidmi, přehopsala eskalátory a když se dostala ven, nezastavila se, ale běžela dál směrem k parku. Minula první stromy, první lavičky a najednou stála před ním. Zadýchaná, zoufalá a on se na ni díval a čekal. Nevěděla, co říct.

Já... začala pomalu.

Já... pak se mu ale vrhla okolo krku a rozvzlykala se.

Já tak strašně moc nesnáším metro.

Jsem amazonka nejsem

A jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme Země, Vzduch a potom ámen…

Bože, děkuju, že jsi.

Tak co. Sedim tady na kopci a poslouchám, jak se mi nad hlavou honěj čerti. A čekám, kdy to spadne.

„Tak zavolej…“ A nic.

„No ták…“ Zase nic.

Zvednu se a přemýšlím, jestli jít nebo ještě čekat. Čekat. A zase ten hrom.

Mám vlasy zapletené ve dva copy, na sobě roztrhaný plátěný kalhoty. Bejvaly černý.

A dost, kašlu na něj. Jdu dolů.

Došla jsem zpátky do údolí, sedla si na ty starý dřeva a zadívala se na potok. Dělal do umírajícího večera pořádnej rámus. Asi deset minut v kuse mě otravoval jeden komár, asi deset minut v kuse jsem pozorovala jeden roj muchniček nad starou vrbou.

Pak jsem se zvedla a šla zapálit několik svíček.

Jsem amazonka, napadlo mě. Amazonka s odsavenými kalhoty a přelomeným mostem. Ach jo. Miluju bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo. A asi se potřebuju akutně umejt. Jakože hlavně vlasy. A vzít si čistý tričko, začít používat deodorant a oholit si nohy. Miluju prázdniny. A bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo. A nemám ráda zvuk parkujícího auta.

„Dobrý den,“ povídám.

„Dobrej, dá se tady přejít přes vodu?“

Kroutim hlavou. Divnej chlap v montérkách, v ruce kladivo, na hlavě hornická přilba s baterkou.

„Leda přebrodit. Kam máte namířeno?“

„To se snad ani neptejte, slečno.“ Výborně, osamělá amazonka v otevřeném srubu už mlčí.

Pán si zul boty, prošel mělčinou a zmizel v lese.

Fuj. Kecala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla v kalhotách.

Tma byla čím dál tím větší, tak jsem šla najít petrolejku. Asi za deset minut šel onen pán zpátky.

„Děkuju a nashledanou,“ volal, když šel po cestě zpátky k autu.

„Nashle,“ řekla jsem jen, aby nemohl mít řeči, že jsem nezdvořilá. Takovýhle lidi asi není úplně nejlepší si pohněvat.

K petrolejce jsem neměla kryt, takže mi ji za chvilku sfouknul vítr. A zase tma. Pár čajovek ve sklenici od okurek se náhle jevilo jako tisíckrát lepší nápad.

Skvělé, skvělé, skvělé. Miluju svíčky a prázdniny a bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo.

Cos říkala?

Že miluju bahno.

Ze starých prken mi pomalu dřevěněl zadek. Ať žije osmóza.

Zvedla jsem se, udělala pár kroků podél potoka a zadívala se do vody. Ačkoli už jsem v šeru nic neviděla, neodolala jsem a nahlas řekla: „To jsem si mohla myslet. O nic lepší z této strany.“ A pak jsem se rozesmála.

Další parkující auto a další kroky po mostě. Po tom druhém, co nespadl. Vždycky, když tamtudy jde někdo cizí, ptám se, jestli spadne do té díry po zlomeném prkně. Nespadnul. Byli tři a dokonce jsem je znala.

„Čau, co vy tady?“

„Přišli jsme se podívat, jak si tu žiješ.“

„A přivezli jste mi něco?“

„Pívo.“

„To já nepiju.“

„Nevadí, tak se vožerem bez tebe,“ a sedli si okolo mě do kroužku, povídali, že to tu mám s těma svíčkama jak na hřbitově, a pili.

Moc se se mnou nebavili. To bylo furt tohle auto, támhleto auto, pak zas fotbal, a tak dál, až byli najednou tak namol, že mi stačilo jenom se dívat a bavila jsem se královsky. Co půl hodiny vstávali, že půjdou čůrat, a vždycky při tom pod sebou zvrhli židli a slítli na zadek.

„A v kolik chcete zítra vyrážet, kluci?“ ptám se.

„No, tady Karel chce být v jedenáct doma. A předtim ještě musíme někde Marii natrhat houby, že nám půjčila auto.“

„Tak to abyste vstávali v pět, ne?“

Jen se tupě zasmáli a dál pili. Za chvíli debata pokračovala.

„Tak v kolik dem na ty houby?“ ptal se Honza. „V sedm?“

„Ses posral, ne?“ řekl na to Karel, který nikdy nemluví sprostě. Adam se zasmál.

„Vole, dyť v sedm ještě ani nerostou!“ a byl zas chvíli klid.

Večer běžel dál. V půl dvanáctý se Adam zvednul, že by šel spát. Než jsem ho ale doopravdy zahnala, stihnul mít hromadu keců o tom, jak musí jít spát všichni anebo nikdo, páč jinak se tu určitě budeme bavit bez něj. Ubezpečili jsme ho, že jdeme hned za ním. Stejně si ale lehnul a hned zase vstal s tím, že ještě potřebuje na budku.

Jenže ta byla v lese za potokem. Šla jsem kousek před ním, baterkou mu svítila na cestu a volala: „Tudy, Adame, tudy! Pojď za mnou. Tak šup!“ a připadala jsem si, jako bych řvala na čokla. Pomalu jsem ho dovedla až k mělčině v potoku, kterou mohl přelézt po velkých kamenech, ale ten člověk si tam vyráchal obě boty. Dál jsem s ním nešla. Karel s Honzou seděli na druhém břehu a celé to pozorovali.

„Hele, ty amazonko,“ zavolal na mě Honza. „Můžem dneska všichni spát v tvý posteli?“

„To víte, že jo. Ale beze mě.“

„No počkej, kvůli tobě jsme to právě chtěli. Jako aby nám nebyla v noci zima.“

„Vůbec, tady jsou noce teplý, já jdu spát ven. Stejně se ráda před usnutím dívám na hvězdy.“

Adam mezitím vyblikával z otevřených dvěří budky baterkou SOS. Idiot.

„Adamé!“ zavolal Karel. „Adamé, kde séš? Já se vo tebe bojim!“

Žádná odpověď.

„Adamé!“

„Do háje nehulákej tu, seš v lese.“

„No a co? V lese se přece huláká jak na lesy, ne?“

„Prostě buď zticha…“

Adamova baterka šla pomalu zpět. Scéna u potoka se opakovala.

„Klid, to je dobrý, to zejtra uschne.“

Vedla jsem ho zpátky.

„Vy dva, vyčůrat a taky spát.“ Přišlo mi divný, že já to říkám jim.

Pomalu se zvedali.

„Tak jdeš tam teda s náma?“ ptal se Karel, když močil.

„Ne, jdu si tam jen pro věci.“

Dotáhla jsem si dolů karimatku a spacák a začala si chystat spaní. Honza se tvářil, jakože mi pomáhá.

„Prosim tě, di už spát.“

„A je všechno v pořádku?“

„Samozřejmě.“

„Já jenom, je to takový divný - nechat tě tu spát venku v průvanu, když je to tvůj srub.“

„Ale prosim tě. Už proto můžu spát, kde chci, dobrou.“

Jediný, co mě štvalo, že jsem mu půjčila baterku. Že prý potřebuje světlo, až bude chodit čůrat.

A chodil hodně a nejen on. Ve čtvrt na jednu šel první. Nemohla jsem usnout přes burácející potok… a ve čtvrt na dvě šel další. Vždycky si pak umyli ruce mýdlem, což mě pobavilo.

Pomalu jsem začínala usínat, když někdo strhnul další humbuk. Tentokrát šel čůrat Adam. Pochopitelně, čtvrt na tři. Když se snažil vypnout vodu, nešlo mu to. Musela jsem vstát a udělat to za něj. Zase byl klid, ale já už znova usnout nemohla. Koneckonců, ono se spí docela blbě, když máte nad hlavou tři vožralý chlapy a nevíte, co bude za chvíli. Navíc jsem ležela tak necelej metr nad zemí a pořád jsem musela myslet na černobílý kočky, co mi choděj do srubu na jídlo, a na divoký prasata. Ono když vám v noci skočí kočka na hlavu, tak to není moc příjemný probuzení. Což teda prase chrochtající vám u postele už vůbec ne. No prostě, kdybych tam byla sama a ležela normálně u sebe, asi bych se vyspala o něco víc.

Ve čtvrt na čtyři šli čůrat Adam s Honzou dohromady. Povídali si u toho. Bylo to děsný, ale horší bylo, že Karel šel asi tak pět minut po nich.

„Do háje, to nemůžete chodit všichni najednou?“ Karel se zasmál, zeshora se neozvalo nic.

Ležela jsem, a abych byla v klidu, v duchu jsem si povídala s někým imaginárním, kdo seděl na mé posteli a měl moje nohy na klíně.

„Doufám, že ti to nevadí,“ říkala jsem mu. „Vždycky jsem takhle seděla s maminkou a ta mě hladila po holeních a povídala si se mnou.“

Když jsem to dořekla, začal mě hladit. Asi mu nevadilo, že nemám oholené nohy. Přemýšlela jsem, jestli vůbec vím, kdo to je, a došla jsem k názoru, že vím, ale že to snad ani nechci říkat nahlas, protože by pak hned zmizel. Vysvětlovala jsem mu, proč nemůžu spát a jak mám kluky ráda. Že je od nich hezký, že přijeli a že jsem se aspoň nenudila.

„Ale zase jsi tu mohla v klidu sedět, pít čaj a psát,“ namítal.

„Změna je život,“ pokrčila jsem rameny a dál poslouchala potok.

Miluju změny a svíčky a prázdniny a bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo.

Ve čtvrt na pět šel jenom Honza. Posvítil na mě baterkou a zjistil, že jsem vzhůru.

„Ty nespíš?“

„Ne, nějaký vožralové tudy furt choděj čůrat.“

„A prasat ti nevaděj?“

„Zatím tudy žádný nešlo.“

„Opravdu nechceš jít spát k nám? To se nás tak bojíš?“

„Já se vás nebojim vůbec. Šla jsem sem, abych se aspoň trochu vyspala, což se mi nedaří.“

„Promiň.“

„To nebude tvoje chyba. Mazej spát, šup.“ Tak ale teď už si fakt připadám jako jeho matka. Odešel.

V pět začínalo svítat a já dostala hlad. Je to strašný, čím dýl člověk nemůže usnout, tím větší má hlad a tím víc se mu chce čůrat. Nakonec jsem to nevydržela, obula se a šla do potoka. Tuším, že bylo tak čtvrt na šest. Hlad jsem ignorovala a konečně jsem usnula.

Probudila jsem se hrozně brzo. V tak nekřesťanskou (nebo spíš velmi velmi křesťanskou) hodinu nevstává ani opravdová Amazonka. Uvařila jsem si čaj, trochu umyla v potoce (jsem zvyklá tu být sama, tak musím využít toho, že chlapci spí, a rychle do toho proudu vlítnout nahá) a pak si namazala chleba s medem. Okamžitě se slítli dvě nebo tři vosy a já je musela odhánět, aby mi to nesežraly.

V devět je probudim, ať si jdou na ty houby.

Honza vstal prakticky vzápětí.

„Dobré ráno…“

„Čau, chceš čaj?“

„Jo, dík.“

Asi mě tak trochu baví dělat jim mámu.

„Jak to vidíš s těma houbama?“

„Vzbudim Karla a jdem na to. Nejdřív ale musim na budku.“

Karel vstal a nevypadal vůbec na kocovinu. Čaj prý prosil s medem a citrónem.

„Co Adam, toho necháte spát?“

„Ale jo, ten nikam nepospíchá a navíc je tu vlastním autem.“

Honza s Karlem odešli do lesa. Mezitím se nahoře ozvalo pověstné Adamovo smrkání.

„Já mám úplně prochcaný boty!“ zařval zeshora.

Zasmála jsem se.

„Chceš půjčit nějaký jiný? Myslim, že tu kdysi někdo nechal botasky.“

„Jo, prosim!“

„A chceš kafe?“ Znám je. Honza s karlem čaj, Adam vždycky kafe.

„Jo!“

„Turka se spoustou cukru a mlíka?“

„Jo!“

…je pořád stejnej.

Kluci z lesa byli za chvilku zpátky, trička plný hříbků a babek.

„Jé, hele! Voni sou těhotný!“ smál se Adam.

„No jo, ty dva taky nechat chvíli o samotě.“

Smáli jsme se jim, že jsou celý od hlíny, páč to ty volové sbírali i s podhoubím. Pak už se ale balili, že prý musí jet. Karel nemohl najít obal od spacáku, Honza mikinu.

„Tak do háje, kluci, ste tady byli jenom jednu noc, ne?“

Pak se ještě hledaly klíče, mobily a peněženky, až jsem si začala říkat, že to těm návštěvám zakážu sem tahat.

Nakonec se dohodlo, že Honza s Karlem teda jedou a Adam tu se mnou ještě chvíli zůstane.

„Tak ahoj, kluci,“ povídám a ruka, palec, zaháknout pravou nohu a pusu. Nejlepší pozdrav, jakej znám. Konečně odjeli.

„Tak jak se ti spalo na prknech?“ ptá se Adam.

„Skvěle. Až na to, že mám hrůzu z černý kočky.“

Že jsem spala sotva dvě hodiny, jsem neřekla. Asi nikomu.

Chvíli nám hovor váznul stylem: „A jaktože tu s sebou nemáš kytaru?“

„Rozbila jsem ji před měsícem vo schody, tak jsem těma sirkama pak zatopila.“

Ale pak jsme se rozpovídali.

„A tobě jako vůbec nevadí, že seš tu takhle sama?“

„Ne. Dyť se na mě koukni. Nikdo by se mnou nevydržel.“

„A že tě sem třeba přijde někdo přepadnout?“

„Každej se mě lekne.“

„Tak teď dost kecáš.“

„A proč to ze mě vlastně taháš?“

„Jenom mě to zajímá. Jsi pěkná holka, tak mi přijde divný, že žiješ sama v lese.“

„Je tu bezpečnějc než ve městě. Už proto, že sem nikdo nechodí.“

„Já bych to asi nevydržel.“

„Taky seš pěkný vořezávátko.“

„No dovol.“

A tak to šlo dál několik dalších minut.

„Teď momentálně mi tu asi chybí fakt jenom ta kytara. Víš, je to prostě super, ikdyž jsem tu sama. Sednout si k ohni a jenom tak si drnkat a zpívat. Sobě, lesu a potoku. Takhle musim zpívat a capella a to je trochu nuda. Mít tady ji a nepotřebuju nic a nikoho.“

„Pořídím ti ve městě novou, chceš?“

„To bys pro mě udělal?“

„Udělal. Ale co za to?“

„Pusu?“ zkusila jsem.

„Aspoň deset. A tři chci jako zálohu, než odjedu.“

„Tak jo, platí.“

Stejně jsem z těch tří měla Adama vždycky nejradši. Ikdyž je to hovado hovadský a vůl k tomu.

Dál jsme vedle sebe seděli a poslouchali potok.

„Miluju potok,“ řekla jsem. „Miluju potok a změny a svíčky a prázdniny a bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo.“

Rozesmál se.

„A svojí kytaru, co od tebe dostanu.“

Začalo pršet.

„Do háje,“ zanadával. „Já chtěl jít ještě taky na houby.“

„Vždyť ty houby nejíš, ne?“

„Nejim, ale hrozně rád je sbírám.“

„Tak to já to mám naopak. A tohle stejně není déšť.“

„A co to je?“

„To chčijou ptáci.“

A pak to padalo trochu víc a pak zas míň, až to byla jenom taková mlha a spíš ze stromů než z nebe.

„Holka, tady je krásně,“ řekl.

„Tak už aspoň víš, proč se mi odtud nechce.“

Vzdychla jsem.

„Ale už se mi to tu chýlí ke konci.“

„Copak? Dva roky prázdnin v čoudu?“

„Jo, kdyby dva roky.“

„Jak se ti to vlastně povedlo?“

„Neptej se,“ řekla jsem jenom. „Ani nevíš, kolik mi to dalo práce, abych nepotřebovala peníze a jídlo mi rostlo na stromech…“

„Prosim?“

„Nic, neřeš to…“ A zase ten můj úsměv a zase ten jeho.

Oba víme, že strašně moc kecám. Kecám a lžu a vymýšlím si a jen máloco okolo mě je pravda.

„Jseš neuvěřitelná,“ řekl. „Občas bych chtěl vědět, jak funguje tvoje hlava.“

„To já taky…“

„Nedáme si něco k jídlu?“

„Mohli bysme,“ povídám a vstávám.

„Mám tu hromadu chleba, máslo, nějaký sýr a rybičky. Můžu uvařit těstoviny a nalít na ně kečup, hm?“

Zatvářil se nedůvěřivě.

„Nezajedem si na oběd do města?“

„Já ti řikala, že seš vořezávátko.“

„No tak dobře, jdeme do těch těstovin.“

Postavila jsem vodu na vařič. Za chvíli už vřela, tak jsem to tam naházela.

„Víš, vlastně těstoviny nesnášim. Ale tady je to pomalu jediný jídlo, který se dá jíst teplý, a když na ně naliješ hodně kečupu, tak to ani necejtíš.“

„Ty jo, člověk by řek, že ženská sama v lese si uvaří prakticky cokoliv jí napadne.“

„Já ne. Já jsem na to moc líná. Proto taky nerada sbírám houby, ale ráda je jim. Kdyby ses do toho lesa vydal a nějaký mi přines, udělám si je k večeři.“

„Tak po obědě, jo?“

„Dobře.“

A fakt že šel. Trvalo mu to asi hodinu a přišel s plným tričkem hub. A bral je bez podhoubí.

„Ty seš tak zlatej,“ povídám.

A pak už že ale opravdu musí jít, ale že se ještě staví.

„Co nejdřív,“ povídá. Můj úsměv, jeho úsměv.

Jdu ho doprovodit k autu. Ruka, palec, zaháknout pravou nohu a pusu a druhou a třetí a on by chtěl ještě čtvrtou, ale já říkám ne. Až s kytarou.

Mávám mu, on troubí na pozdrav a já si říkám, že ikdyž je to hovado hovadský, tak ho mám z těch tří stejně nejradši. A tu čtvrtou bych mu dala a klidně i bez kytary, ale dohoda je přeci jenom dohoda.

V noci se mi spalo tak špatně jako ještě nikdy. Bála jsem se a to jsem tu byla sama a spala jsem uvnitř. Pořád se mi zdálo o kočkách, prasatech, trošku taky o žábách a hlavně o tom, že padám ze schodů s tou novou kytarou od Adama.

Nenávidim svoje sny. Nenávidim svoje sny a potok a změny a svíčky a prázdniny a bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo.

Cos říkala?

Nic. Jen že to všechno miluju.

Usnula jsem pořádně zase až za rozednění. Ráno jsem byla rozlámaná, unavená a nešťastná. A taky trochu nastydlá.

Kolem mě prošel pán v montérkách, v ruce kladivo, na hlavě hornická přilba s baterkou.

„Dobrej,“ povídám a on mi kyne na pozdrav. Naštěstí ne tím kladivem.

Asi o těchhle dnech budu muset něco napsat. Aspoň pár čárek. Oni, o kterých to je, to poznaj, tak mi snad nebudou mít za zlý, že kecám a vymejšlim si a že půlka z toho není pravda. A taky že jsem jim změnila jména.

Městem

Šla městem, obrovskýma očima koukala okolo a za ruku držela maminku. Maminku, které sahala sotva do pasu.

Všude kolem ní padaly velké sněhové vločky. Chtěla jim nastavovat tvář, chytat je do dlaní, pozorovat, jak se rozpouštějí a dávat jim jména. Chtěla nabírat sníh do svých malých ruček a stavět z něho sněhuláky. Chtěla kreslit na auta, chtěla nohama shrabávat břečku.

Ale maminka pospíchala. Maminka vždycky pospíchala. A tak malá holčička klopýtala sněhem a snila si sama pro sebe.

Auta nebyla auta, ale honosné princeznovské kočáry jedoucí na zimní bál. Rozjařené výkřiky z druhého chodníku nebyla skupinka dětí, ale rej čarodějnic létajícíh okolo ohně. A potom vlci. Vlci, kteří na ni čekali za každým stromkem a keříkem a chtěli ji unést.

Ona byla totiž taky princezna. Určitě, vždyť jí to tolikrát říkali!

Jen nikdy neměla chůvu a bylo jí to hrozně líto. Celé dětství ji vychovávala maminka, která neměla čas a jen pospíchala. Tolik si přála mít chůvu, která by si s ní hrála, stavěla sněhuláky, nosila jí tajně sladkosti a hlavně by ji nehubovala.

Kolem projel další kočár.

„Maminko, proč taky nejedeme na bál?“

„Na jaký bál? Nemluv hlouposti a utíkej. Ujede nám tramvaj.“

A tak utíkala. Kolem vlčích doupat a dračích slují. Když míjela kanály, zavírala oči. Moc dobře věděla, že je to hladomorna a že tam dole sedí vězni.

„Maminko, proč tatínek všechny ty vězně nepustí?“

„Jaké vězně? Co to zase povídáš?“

Opět spatřila za keříkem svítící vlčí oči a stiskla maminčinu ruku.

„Nemačkej mě a pospíchej,“ řekla maminka.

Vážně by chtěla mít radši chůvu. Chůva by ho viděla taky. Chůva by ji neokřikla, ale utíkaly by společně úplně jiným směrem. Takhle je mohl vlk každou chvílí dohonit.

Běžely městem. Maminka hleděla dopředu a vyhlížela tramvaj, ale malá dívenka se neustále ohlížela. Měla strach. Věděla, že se vlk pořád blíží.

Viděla ho, ikdyž nastoupily a dveře se za nimi pevně zavřely. Koukala ze zadního vozu na opuštěné koleje a viděla tam vlka, který po sobě zanechával stopy v čerstvě napadaném sněhu.

„Je mi zima, maminko,“ řekla a rukavicí utřela koulející se slzu.

***

Jdu městem. Ruce držím hluboko v kapsách a koukám na padající vločky. Vítr mi je fouká do obličeje. Vlasy se mi obalily jinovatkou a ztuhly ve tvaru stříbrolesklých kudrnek.

Vím, že na tomhle místě jsem už někdy byla. A vzadu na krku mě šimrá takovýten pocit, že teď, potmě a sama bych tu být neměla. Ale jdu dál a snažím se vzpomenout si.

A pak ji najednou vidím. Tu vločku, která se jmenuje Klára. A vedle ní druhou vločku – Lucku. A začnu je chytat do dlaní, oslovovat a seznamovat je mezi sebou, až dojdu na jednu úplně opuštěnou tramvajovou zastávku, kde už několik let vůbec nic nejezdí.

František Votruba

František Votruba zamáčknul řvoucí budík. Ještě chvíli mu trvalo, než plně otevřel oči, ale za chvíli už protahoval ztuhlé nohy a zíval do pošmourného jitra. Bylo opravdu hnusně. Pohled na teploměr mu úplně zkazil náladu z nějakého krásného snu, který si sice nepamatoval, ale zajisté byl krásný. Mokrý chodník taky nevypadal zrovna lákavě.
A to máme květen, pomyslel si a odebral se do kuchyně. Postavil vodu na kafe a dal pánvičku na sporák. Přemýšlel, co bude snídat Eva, jeho přítelkyně. Míchaná vajíčka si nedá, jak ji zná, ale mohl by na stůl nachystat alespoň nějakou marmeládu. Každopádně vstane tak během čtvrt hodiny a káva ji určitě potěší. Prsknul tedy dvě vejce na pánvičku a za zvuků ostrého syčení vyndal dva hrnky. Pro ni dvě lžičky, pro něho tři. Pro ni nízkotučné mléko, pro něho polotučné. Pro ni bez cukru, pro něj alespoň čtyři kostky. Ve chvíli kdy vyškrábal poslední drobek vajíček na talířek, ozvalo se vrznutí dveří. Eva vstoupila do kuchyně v dlouhém spacím tričku, bosá, s rozcuchanými vlasy a rozespalým výrazem.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji a podal jí hrnek.
„Ahoj,“ odpověděla a celé kafe doslova exnula. Pak se šouravým krokem odebrala do koupelny.
„Ty nebudeš snídat?“ zavolal na ni.
„Ne, nemam hlad a zas už nestíhám...“ odpověděla a pak za sebou zavřela dveře.
Hm, řekl si František. Ať už mi nikdo netvrdí, že vynechávání snídaně vede k obezitě, když je ona jako tyčka a já začínám povolovat opasek...
Dojedl snídani, dopil kávu, políbil uspěchanou přítelkyni na rozloučenou, sám se odebral do koupelny a za chvilku už si zavazoval tkaničky u bot a odcházel do práce.
Lehce mrholilo a byla nepříjemná lezavá zima. Cesta na metro se dnes Františkovi zdála nesnesitelně dlouhá a už se nemohl dočkat, až bude sedět v teple své kanceláře.
Pracoval jako zástupce ředitele ČSOB a nebylo tomu dlouho, co celou jejich společnost přestěhovali do zbrusu nové budovy na Radlické. Všude kolem toho byl ohromný rozruch, že moderní architekti postavili speciální krásnou budovu pro banku, ale František z toho moc odvázaný nebyl. Upřímně, ten postmodernismus se mu nelíbil, protože se uvnitř cítil jako králík v králíkárně. Nicméně si nestěžoval.
Změna je život, říkal si, když nastupoval do metra. Posadil se úplně dozadu k okénku. Vedle něj seděla nějaká zhruba dvacetiletá zrzavá dívka a četla si knížku. František jí sice neviděl do obličeje, ale zdála se mu na první pohled hezká, a tak si ji prohlížel. Četla nějaké drama. Nenápadně jí kouknul přes rameno...
OIDIPŮS:
SBOR:
OIDIPŮS:
SBOR:
Intelektuálka... pomyslel si a dál si ji prohlížel. Pak se stalo něco, co nečekal. Dívka zvedla hlavu od knížky a podívala se na něj.
Uhnul pohledem. Zepředu byla mnohem hezčí než z profilu, ale teď už ví, že ji sledoval. Chvíli se díval rovně. Náhle periferním videním zpozoroval, že ona si ho prohlíží taky. Když se opět sklonila ke knize, neváhal a znovu na ni pohlédl. A v tu chvíli se jejich oči setkaly. Jen na malou chvilku, protože ona hned dělala že nic. Ale Františkovi jakoby uhranula. Fascinovaně na ni koukal po zbytek cesty a přál si, aby se ještě jednou otočila, ale to už se nestalo. Zastávku před ním se zvedla a vystoupila.
František dorazil do práce s mírným zpožděním. Prošel turniketem, vyjel po eskalátorech a pořád trošku mimo otevřel dveře své kanceláře. Vzduchu tam moc nebylo, tak otevřel okno a zapnul počítač. Pět nových zpráv...
Reklama, reklama... zase reklama, říkal si, když brouzdal svou schránkou. A hele, tohle jsou novináři.
Otevřel zprávu a zamračil se.
Redaktorka Lidových Novin... co ta po mně chce?
Chtěla rozhovor. Chtěla vědět, jak se zaměstnanci v nové budově cítí a musela si vybrat zrovna jeho.
Za normálních okolností by to Františkovi nevadilo, ale dnes to znamenalo, že bude muset znovu vyjít do deštivého dne a být společenský. A po dnešní jízdě metrem by asi nejradši byl sám.
Co se dalo dělat. Kliknul na odpověď, napsal, že mu bude velkým potěšením a odeslal. Uklidňoval se jen tím, že do tří hodin odpoledne je času dost a že se snad do té doby dá trochu dohromady.
Mýlil se. Ani se nenadál a přišel čas oběda. Pak už stihl jen zkontrolovat schránku, ujistit se, kde že má být a vyrazit.
Kavárna u Obratníka... V životě jsem to neslyšel, ale aspoň to není daleko. Rozpršelo se teda dost, ještě že mám deštník. Do háje, mně se tam nechce...
Našel to snadno. Hezká malá kavárnička kousek od Anděla s výhledem do ulice a příjemnou atmosférou. Redaktorka už na něj čekala. Jmenovala se Alena a byla to sympatická hnědovlasá slečna. František se snažil být co nejpřívětivější, ale měl trochu problém. Objednal si presso a se slovy: „Tak do toho, ať to máme za sebou,“ se na Alenu usmál.
Redaktorka spustila. Kladla typické novinářské otázky, moc ho nenechala se rozpovídat a on jí to ani neměl za zlé, protože si moc povídat nechtěl. Stereotypně popíjel kávu, odpovídal, pokyvoval hlavou, diplomaticky se usmíval, ale v duchu byl pořád u té dívky z metra.
Asi po hodině a půl učinila Alena jeho trápení konec. Řekla, že po něm opravdu nic jiného nechce a když mu podávala ruku na rozloučenou, krásně se usmála.
„Možná bychom mohli někdy zajít na ne úplně pracovní schůzku, co vy na to?“ zeptala se.
„Nezkoušejte to na mě,“ odpověděl. „Doma mě čeká přítelkyně a na tohle nemám čas.“
S tím vyšel z kavárny. Neušel ani pár metrů, když se zpoza rohu vynořila ženská postava se zrzavými kadeřemi.
Trhnul sebou, ale nebyla to ona. Šel dál a rozhlížel se. Nevěděl, proč to dělá. Nevěděl, proč vyhlíží v davu všechny dívky s oranžovými vlasy. Nevěděl, proč mu ta neznámá tak leží v hlavě, když to byl jen jeden pohled. Takové pouto, taková síla... Stejně ta pravděpodobnost že ji potká, je... momentálně nulová.
Zašel zpátky do metra a posadil se na lavičku. Začal přemýšlet, začal si to představovat. Viděl to jako na talíři.
Jde kolem něj, on si jí všimne, doběhne ji a poklepe na rameno.
Ahoj, viděli jsem se dnes v metru...
Ahoj, jo, koukali jsme po sobě.
Nemůžu na tebe přestat myslet... – Moment, vážně by to řekl? Ne, to by asi neřekl, tak...
Překvapilo mě, že čteš Sofokla. Dobrovolně?
Studuju divadelní režii na DAMU, takže do školy.
Vážně? Miluju divadlo... a tak by to šlo dál a František si ji najednou představoval konkrétněji a konkrétněji. Už věděl, že se jmenuje Dana, že je jí dvacet jedna let, že má dvě mladší sestry, miluje čokoládu a bojí se hadů. Že hraje tenis, poslouchá Beatles a má s Františkem mnoho a mnoho společného.
A dál si představoval, jak se s ní schází, jak opouští svou přítelkyni, jak s ní chodí hrát tenis a jezdí spolu na kole, jak plánují společné prázdniny a jak ji představuje své rodině.
A pak mu došlo, jaká je to hloupost. Že ji nikdy znovu nepotká, a i kdyby ji potkal, že se určitě nebude jmenovat Dana a nebude studovat na DAMU.
František se podíval na hodinky.
Eva už by mohla být doma a mně se zpátky do práce nechce... řekl si a nastoupil do opačného směru.
Když došel domů, zarazila ho omamná vůně vycházející z kuchyně. Eva tam pobíhala v zástěře sem a tam, od trouby ke sporáku, od sporáku ke špajzu, a když ho viděla, leknutím upustila vařečku.
„Ahoj, jseš tu hrozně brzo,“ řekla překvapeně.
„Ahoj.“ Došel k ní a dal jí pusu. „Co tu vyrábíš?“
„Chtěla jsem ti vynahradit ty moje strašný rána dobrou večeří, ale tys mě překvapil...“
František se usmál.
„Ty seš stejně poklad,“ řekl. „Jsem rád, že tě mám.“

Z cukru...

Za mastnou výlohou jedné zapomenuté cukrárny "Pod Kaštany" znuděně seděli výrobky potravinářského průmyslu. Bylo parné letní odpoledne a některým z nich se roztékala čokoládová poleva. Konkrétně při pohledu na Indiánka bylo všem jasné, že mu hrozí velice rychlá zkáza.
No co, zákusky tam prostě seděli a neměli co dělat.
"Kdyby aspoň kolem někdo občas prošel," posteskla si Laskonka a smetla ze sebe zrnko prachu. "Táákhle bych se zatočila, dvakrát bych na něj mrkla... No ten by neodolal!" Zvonivě se zasmála.
"Jenže kolem nikdo nejde... Tudy nikdo nechodí," odpověděla jí rozmrzele Kobliha.
"Přesně tak," přidal se Větrník. "Nechápu tvůj optimismus a dobrou náladu, Laskonko. Tohle je prostě úpadek všech úpadků. My, kteří bychom měli lidi obveselovat a zajišťovat dobrou atmosféru ke konverzaci tu sedíme a jenom čekáme, kdy nám definitivně odzvoní. No koukněte se na mojí čepičku... všechna cukrová poleva mi už dávno stekla."
Z rohu, ve kterém ještě před chvilkou seděl Indiánek, se ozvalo rozčilené zabublání. Loužička, která po něm zbyla, chtěla říct asi něco ve smyslu "Ty buď zticha a podívej se na mě..." ale vážně jí nebylo moc rozumět.
„Achich,“ vzdychla Laskonka. „Indiánku, kamaráde... Tohle ale vážně neni spravedlivý!“
Další bezmocné zabublání.
„Málo platný, Laskonko,“ ozval se ponurý hlas z nejtemnějšího kouta. „Všichni jednou zemřeme...“
„Rakvičko, neděs to dítě!“ okřiknul ji Kominíček, držící za ruku svou milou Růženku.
„A co jako?“ ohradila se Rakvička. „Samotný se mi všechna rozteklá šlehačka vsákla do těsta, takže jsem jak nacucanej piškot... A víš dobře jak nacucaný piškoty nesnášim! Musíme se s tim prostě smířit. To je jedno jestli nás snědí nebo jestli se roztečem. Prostě jednou bude konec.“
„Ty máš ale štěstí, že dorty jsou ve druhý výloze...“ odpověděl jí Kominíček. „Piškoťák by na tebe za tohle vlítnul až by mouka lítala!“
„Piškoťák je mi ukradenej... Nesnášim Piškoťáka! Nesnášim nacucaný piškoty!“
„Rakvičko, ty seš zlá,“ vykviklo marcipánové Prasátko. „Laskonka nás má všechny ráda a snaží se, aby nám tu bylo líp. A ty jí to takhle kazíš...“
„Svatej Cukráři na nebesích... další malý dítě!“ zabrblala Rakvička pod vousy a ztichla.
Mezi zákusky na chvilku zavládlo ticho. První, kdo si všimnul, že Laskonka už pěknou chvilku tiše pláče, byla Růženka. Pustila Kominíčkovu ruku a přiběhla k ní.
„Laskonko, copak se stalo?“ jala se ji utěšovat.
„Já nevím,“ řekla Laskonka a silně popotáhla.
„Tak už neplakej, no tak...“
„Když,“ vzlykala Laskonka. „Já myslela, když mě sem poslali, že budu v cukrárně, kde bude pořád chodit spousta lidí. Budou koukat do výlohy, někoho si vyberou, dají si k němu kávu, jenom tak se posadí a budou si u toho povídat. Chtěla jsem, aby si mě vybrala nějaká maminka, která půjde se svými dětmi na procházku. Nebo dívka, která si jde popovídat se svojí kamarádkou. Já nechci skončit takhle... Musíme přece něco udělat.“
„Laskonka má pravdu,“ přidal se k ní ovocný Košíček. „Musí být nějaká možnost, jak se neroztéct!“
„Hahaha,“ zasmála se Kobliha a vyprskla všechnu marmeládu. „Jenže to bys, milej zlatej Košíčku, musel bydlet v úplně jiný cukrárně. V cukrárně, kolem který chodí spousta lidí. Pak by možná na někoho zapůsobily tvoje plátky červených jahůdek a žlutých banánů. Ale takhle? A tady?“
„Kobliho, ty seš dneska nějaká špatně pocukrovaná...“ kriticky prohlásila Růženka. „Nebo co se ti stalo, že seš tak bachratá a protivná?“
„To jako že jsem tlustá? Ty jedno... tintítko růžový!“ durdila se Kobliha.
„Ženský, nehudrujte a buďte zticha!“ okřiknul je Větrník. „Vy to neslyšíte?“
Všichni napjatě poslouchali.
Bzučení... Tiché, ale jasné bzučení.
„Moucha...“ zašeptal bez dechu Kominíček. Laskonka s Prasátkem vyděšeně vypískli a běželi se schovat za Větrníkův talířek.
„To je konec,“ prohlásila Rakvička. „Teď nás ještě osedá a oňuchá moucha... Prostě bezva. Ale já to říkala... A vy jste mě neposlouchali...“
Moucha vlétla mezi zákusky a začala si je se zájmem prohlížet. Ty se třásli strachy... Náhle byla její první oběť jasná... bude to rozteklý Indiánek.
„Ne,“ vykviklo zase Prasátko. „On se ani nemůže bránit!“
„Stejně už to má za sebou...“
„Rakvičko!“ vykřiklo několik hlasů současně a Košíček po ní hodil jednu pecku ze své kuličky hroznového vína.
„Jau, nebijte mě!“ Rakvička zalezla víc do kouta.
Růženka pevněji stiskla Kominíčkovu ruku. „Ale ne, ta moucha už si málem sedá...“
„Nedívej se tam, Růženko,“ řekl Kominíček.
Ve chvíli, kdy se moucha vznášela asi tři mávnutí nad Indiánkem, ozval se nezvyklý pokřik a do výlohy mezi zákusky vskočil Perníček s polevou s barvami Robina Hooda. Ve vzduchu vystřelil dva šípy po mouše a pak dopadnul přesně mezi Koblihu a Větrníka.
„Chuchůůůů,“ zvolal. „Na mě si nějaká moucha nepřijde!“
„Tys nás zachránil, Perníčku!“ výskla Laskonka a běžela ho obejmout.
„Ahoj Laskonko!“ přivítal jí Perníček. „Rád tě vidím... A není támhleto Prasátko? Téda, já tu dlouho nebyl.“
„No jo, Perníčku. Kde se vlastně pořád touláš?“ zeptal se Kominíček.
„Ále... Byl jsem u dortů ve druhý a dost jsem taky pokecal s chlebíčkama ve třetí...“
„Tady je třetí výloha s chlebíčkama?“ divil se Košíček. „Já myslel, že jsme cukrárna... Cukrárna, jakože všechno z cukru, ne?“
„No,“ zasmál se Perníček. „To je vidět, jak nemáte žádný rozhledy, když tu jenom tak furt sedíte na těch svejch zadcích a koukáte za sklo. Nehledě na to, že jste pak pěkně bachratý, když nemáte žádnej pohyb... Že jo, Kobliho?“ řekl rýpavě a podíval se na ní.
Ta byla ale ještě pořád tak omráčená z toho, jak rychle se před ní Perníček zjevil, že se ani nezačala hádat o své štíhlé linii.
„Prostě nechápu, jak to tu můžete vydržet,“ pokračoval. „Dostal jsem se i ven a o ulici vedle je úplně nová cukrárna. Chodí do ní spousta lidí... Maminky s dětmi, kamarádky, chlapci s děvčaty... Proč se tam nepřestěhujete? To se tu chcete nadobro roztéct jako tady kolega Indiánek?“
„Nechceme,“ řekla důrazně Růženka a udělala pár kroků směrem k Perníčkovi.
„Tak třeba mě je to jedno, že jo...“ ozvala se zase Rakvička. „Mně je prostě šumák, jestli mě někdo sní nebo jestli se rozteču...“
„Buď už konečně zticha, ty šlehačkoidní nádivo!“ vykřiknul Košíček. „To víš, že ti to neni jedno... A že pujdeš s náma!“
„Ouky-douky,“ řekl ležérně Perníček a dal si nohu přes nohu. Pak si utrhnul hlavu a s chutí se do ní zakousl. „Pvoftě,“ povídá s plnou pusou, „Kdo chfse něfo novýho, jde fe mnou... Kdo fe tu chfse roftýft.... Pvofim!“
Pak se zvedl a vyskočil z výlohy. Proběhl cukrárnou až ke vchodovým dveřím a otevřel je. A maličkou škvírkou proběhla Laskonka, Prasátko, Kominíček, Růženka, Kobliha i Větrník, Košíček a nakonec Rakvička. Loužička po Indiánkovi se za nimi taky doválela a všichni společně proběhli ulicí do sousední cukrárny. Naskákali do čisté a zbrusu nové výlohy a tiše poslouchali, co si hosté povídají, když vybírají mlsnými pohledy ze všech zákusků ten svůj nejoblíbenější.

P.S.: Lenko, Rudo, Sami... Omlouvám se, že tak nestydatě kradu hlášky a nápady... Ale tohle se fakt nedalo :-D