Poslední dobou

Poslední dobou dost často sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Máš pocit, jakoby ti někdo vrazil nůž do zad, pak se ještě jednou usmál a odešel. A ty nechápeš proč.
Dostáváš se do fáze, kdy z toho obviňuješ všechny okolo, ale pak tě napadne, že si možná za všechno můžeš sama. A začneš mít pocit viny vůči těm, které jsi ještě před chvílí obviňovala. Pořád si říkáš, že je to tvůj problém a že ses neměla tak lehce nechat vtáhnout do víru nadějných představ, protože jedna vlaštovka přece jaro nedělá. Nemůžeš uvěřit své nepoučitelnosti.
A pak ti přijde, že tvůj věčný realismus a tvá věčná uvědomělost začínají dost silně upadat. Že možná žiješ ve spoustě omylů a najednou nevíš, co je vlastně pravda, čemu můžeš věřit a čím si můžeš být jistá. Napadá tě, že vlastně nic není takové, jaké se to zdá.
V návalu těch myšlenek padáš na kolena a chce se ti plakat, ačkoli ti vlastně nikdo nic neudělal, ačkoli se vlastně nic nestalo.
A pak zase sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Nechápeš to. A to ti vadí. Cítíš se bezmocná, když něco nemůžeš pochopit. A taky tě neustále překvapuje, jak se všechno opakuje. Jak se dostáváš do stejných situací a děláš v nich stejné chyby. Jenže teď opravdu přes všechny výčitky nevíš, čí to byla chyba.
Tak ještě chvíli čekej.

Prokletá du-formo. Opět jsi toho řekla víc, než jsi chtěla.

Motýli

V noci se ti zdál sen. Takový ten sen, co je krásný, ale při tom smutný a děsivý. Takový ten sen, ze kterého se ráno probudíš a do večera nevíš, kde ti hlava stojí. Ruce se ti třesou, v žaludku ti létají motýli. Nemáš tyhle sny ráda, ale při tom nechceš, aby se ti přestaly zdát. Sedíš a nevíš, co s tím. Měla bys něco dělat, na něco se soustředit... ale? Ale nemůžeš.

Po chvíli to nevydržíš. Zvedneš se a jdeš ven a doufáš, že ti to pomůže. Ty naivní princezno z papírových hradů. Cos čekala?

Začal foukat vítr. Usmála ses?

Zrychluješ krok a dech a tep srdce a...? Třas rukou se přenesl do andante.

Rozpršelo se. Rozběhla ses a začala se smát na celé kolo. Běžíš v těch kapkách, všechno je ti jedno. Motýli odlétli a jsi zase sama. Jenže tobě to nevadí. Máš své sny.

Nakonec už nemůžeš, a tak se zastavíš a potichu se ptáš, jestli smrt bude taky tak krásná. Ještě pořád se trochu směješ. Nerada to přiznáš, ale cítíš, že motýli se zase vrátili.

Když jdeš večer spát, bojíš se usnout. Nechceš to prožít znova. Ten pocit prázdnoty a bezmocnosti... A všechno jenom proto, že -

Ale vždyť je to jedno, říkáš si nakonec a máš pravdu.

Mañana por la mañana

Krčící se ve svém koutě, snažící se zastavit horké slzy.

Jsem tvůj sen?

Přál bych si říci ne.

Proutěné křeslo, lampa, protože jsme se dlouho neviděli, nesu ti noviny, abys měl co číst, až odejdu tam, kam se ti nikdy nechtělo kvůli tvé přehnané zodpovědnosti a strachu, který tě vždy úplně ochromil, až ses nemohl z toho svého křesla zvednout a utéct.

Co jsi říkala?

Máš štěstí, že kocour spí někde jinde, protože jinak bych tě odsud vyhodila, ty aktére, co se každé druhé ráno líčíš před zrcadlem víc, než kterákoli ženská a potom děláš, jak seš si jistý v kramflecích.

Kde jsi byla?

Jo a taky jsem chtěla říct, že každá další kachna, která tudy proletí, bude muset uhnout, protože pro čtyři už tu vážně není místo, když sem neustále nosíš zbytečný nábytek a je to tu zakrámovaný, až to bolí, protože tvoje oči jsou prostě zelené.

Tvoje taky.

Chtěla jsem jít ke kadeřnici, ale pro samé samsony jsem nemohla, když jsi mě v tom nechal samotnou a sám sis lítal po barácích a sháněl, kdo kde odhodil obal od žvýkačky, jakobys jich už neměl dost a musel pořád něco vařit s tou svou kuchařkou.

Říkala jsi strach?

Jo, slyšela jsem, jak sousedka od vedle křičí jak na lesy jenom proto, že její kanárek sežral všechny jogurty a jí nenechal, takže můžeš být rád, že já na tebe mluvím úplně klidným hlasem a vadí mi jen to, že necháváš stále otevřená okna.

Tak třeba nemám hlad, no.

Ale o to přece nejde, když spíš, tak je jasné, že budeš chrápat, jenže já bych asi ráda měla v ložnici trochu víc světla a to ne proto, že bych se bála tmy, protože strach je spíš tvoje specialita, ale spíš proto, že mě už opravdu bolí nohy.

Taky jsi tak zmokla?

Nevím, zeptej se zítra.

Tanec

Je vlhko. Vlhko a zima a tma a jenom ostrá řezavá světla okolo. Chodníky jsou mokré, ikdyž nepršelo, auta vjíždějí do kaluží. Ikdyž nepršelo... Přes tenkou krustu nacucaných oblak vidím rozmazaný obrys měsíce. Brzy bude v úplňku. Jenom tak jít a přemýšlet, jestli to byl jen sen anebo jestli se to opravdu stalo. Takový ten pocit, kdy jste si něčím vážně jistí. Něco hrozně moc chcete a jste si tím jistí, jenže ten malý hlásek vzadu vám říká, že to tak nebylo. Že všechno bylo jinak a vy si to jenom namlouváte.

Točit se ve zběsilých piruetách na jediném kusu holé skály uprostřed bezedných propastí. Bezedných? Vždyť dole teče potok. Kolik duší už se zde rozmlátilo o kameny? Vzpírat ruce strachem k nebi, zoufale shlížet dolů a točit se, točit se, točit se až to tělo dál neunese a začne padat. A když začne padat, tak utíkat a utíkat pryč. Pryč z toho hrozného místa a ptát se proč? Proč já a proč teď? Copak tu není kousek světa, na kterém by se člověk cítil bezpečně. Klesnout na kolena, svěsit ruce, ale pak se zase rychle zvednout a běžet dál.

A pak se zklidnit. Pomalu se vmísit do davu, stát se nevidtelným. Nevnímatelný rytmus, zběsilý klid, semknutá volnost, hudba bez tónů, předvídatelné napětí, vidoucí slepota, rovnocenné kontrasty. A vědět, že je to jen na chvilku. Že za chvilku zas poběžíš. Jenže jak to skončí? Tak jako to začalo.

Je vlhko. Vlhko a zima a tma a jenom ostrá řezavá světla okolo. Šest postav, každá se svou rolí. Už neběží. Vzpřímeně stát a čekat a nevědět. Hledět do tmy, ptát se, co přijde a jak pokračovat. Čekáš na můzu, na chiméru, na všechny svaté? Tak dost! A pak padnout.

Zhroucená těla a chvíle klidu a do toho tiky-taky-tiky-taky-tiky-taky-tiky-taky a jeden se musí zvednout. Jeden musí utéct.

Zhluboka se nadechnout a ještě jeden pohled do tmy.

Pravdivá lež, prohrané vítězství, ledové slunce, ztracená naděje, počátek konce a konec počátku. A nedorostlý úplněk za krustou vlhkých oblak. Ticho by se dalo krájet. Už musí být konec. Už to dál nejde. Nezvedl se ani jediný.

Tak k čemu to bylo?

Tak jsi odešla...

...a už jsou to čtyři týdny. A já se přes to pořád nedokážu dostat. Pořád se s tebou nedokážu rozloučit. Pořád si to nedokážu plně připustit. Tolik mi chybíš... Měla jsem tak málo času. Ale přes to jsem za něj ráda. Nemusela jsem mít žádnej.

Pamatuješ si tu červencovou noc?

Nemohla jsem spát. Odjížděla jsem na tři týdny pryč a dobře jsem věděla, že až se vrátím, ty tady možná nebudeš. Tak jsem šla za tebou. V jednu hodinu v noci jsem si k tobě lehla, drbala tě za ouškama a tiše ti šeptala ta slůvka, že všechno bude dobrý... Jak dlouho jsme tam tak ležely, nevíš? Já taky ne. Ráno jsem se cítila vyrovnaně. Byla jsem rozloučená, byla jsem připravená. Ale teď vím, že jsem si to jen namlouvala.
Vlastně to byl ten poslední opravdu krásnej zážitek, kterej s tebou mám. Ale když jsem se pak vrátila, tys tady pořád byla. Čekala jsi. A čekala jsi pořád. Asi tě to strašně bolelo. Byla jsi vyhublá, pořád jsi jen ležela a nikam jsi nechodila. A stejně ses pořád držela a bojovala jsi.

...Až do poslední minuty...

A já zase nebyla doma, když se tvůj konec tak moc přiblížil. Hnala jsem se z víkendové akce, abych s tebou mohla strávit aspon tu poslední čtvrthodinu. Tys tenkrát přesně věděla, co přijde. Když se otevřely dveře, začala ses plašit, ještě než jsme my viděli, kdo přišel. Protože jsi to věděla. Tys věděla, že v těch dveřích stojí ona... ta co to má ukončit.

Říká se, že kočky toho vědí mnohem víc, než my.

Je to pravda. Musím to vědět, prožila jsem s tebou 11 let, vyrůstala jsem s tebou a sdílela jsem s tebou všechny důležité okamžiky svého života.
Dostali jsme tě, když jsem byla v první třídě... Nejkrásnější koťátko na světě. Byla jsi úplně stříbrná a měla jsi modré oči. Nikdy nezapomenu, jak se ti rozjížděly tlapičky na našich parketách. Táta tě přivezl v krabici ještě s tvojí sestrou. Ta se měla víc k světu. Byla silnější. Věděli jsme, že si jednu z vás necháme a výběr přírody padnul na ni. A můj brácha ji pojmenoval Vikinka, protože tenkrát četl příběhy Vikinga Vikyho... Ona byla starší, ona měla větší předpoklad k přežití. Jenže ty jsi byla chytřejší a rychleji ses učila.

Pifinečko moje...

Prostě ses naučila jako první, kde máte záchod a Vikinka už ho pak s tebou nedokázala sdílet. Tím se rozhodlo. Vrátila se domů a my si nechali tebe.
Měla jsem radost, od začátku jsem tě měla radši. Pořád jsem si s tebou hrála. Pamatuješ, jak jsme se praly? Vždycky jsem měla od tebe hrozně poškrábané ruce až po lokty, ale nevadilo mi to. Taky jsi nám domů přinesla blechy a já měla poštípané celé nohy. S blechami jsme zápasili asi rok, skákaly nám všude po koberci a trápily tebe i nás.

Ale zvládli jsme to. Společně jsem nakonec zvládli všechno.

I když ses ztratila na chalupě v Úpici. To si taky pamatuješ, ne? Na tři dny jsi zmizela někam do lesa a my se tak strašně báli. Tenkrát poprvé jsem zažila, co to je opravdový strach o někoho, koho hrozně moc miluju. Od té doby se mi to znovu stalo snad jen jednou, ale to už se tě netýkalo. Každopádně tamty prázdniny jsem toho prožila ještě víc, než jen útroby sžírající strach. Myslím, že jsem tenkrát viděla anděla. To už se mi pak víckrát nestalo. Když jsme chodili po okolních vesnicích a ptali se lidí, jestli tě neviděli, narazili jsme na jednoho dědu. Začal nám vyprávět svůj vlastní příběh o své kočce. Jak se mu ztratila, když s ní jednou přijel na chalupu. Všechny detaily seděly, bylo to, jakoby nám vyprávěl to, co jsme právě prožívali. Jen ten jeho příběh měl konec. Jeho kočka se vrátila, po třech dnech sama našla cestu domů. Nedokážu popsat ten zázračný pokoj, který se mi vlil do všech žil, když jsem ho poslouchala. Ruce se mi na chvilku přestaly třást, žaludek se přestal svíjet a hořké slzy strachu se změnily na slzy naděje. Klidně mi to nevěř, ale já vím, že ten člověk byl anděl. A že tam byl proto, aby nám tu naději dal. Aby nás uklidnil. A ty ses pak opravdu po třech dnech vrátila a všechno bylo zase v pořádku.

Víš, kočičko,

píšu ti tenhle dopis, abych se s tebou konečně rozloučila. Už navždycky se smířila s tim, že těch jedenáct let prostě skončilo. S tim, že ty už tady nejseš a nikdy znova nebudeš. To neznamená, že tě přestanu milovat nebo že na tebe přestanu vzpomínat. To znamená jen to, že přestanu po nocích plakat do polštáře. Že mi vzpomínky na tebe nebudou vyvolávat smutek, ale úsměv na tváři, protože všechny vzpomínky na tebe jsou krásné. Nechci plakat, protože mi chybíš. Chci se jen usmívat, protože je proč. Ale nejde mi to. Asi si nedokážeš ani představit, jak moc mi chybíš.

Věděla jsi že kočky umírají s otevřenýma očima? Já ne...

Byla jsi tak krásná... Ležela jsi v krabici a vypadala jsi, jako že jenom odpočíváš a sleduješ dění kolem sebe. Ale nebylo to tak. Když jsem hladila tvoje ještě teplé tělo, tak jsi ani nepohla hlavou, ani jsi nezastříhala ušima... Tvoje netečnost byl takový nezvyk. Pořád mi to nedocházelo, ale při tom jsem věděla, že...

Byla jsi mrtvá.

A já brečela a brečela, až jsem neměla co brečet. Pořád jsem se uklidňovala, že už je ti dobře. Že už tě nic nebolí. Ale co mi to bylo platný? Můj táta vedle kopal jámu v zemi, aby mi tě za chvíli sebral a já už tě nikdy v životě neměla znova uvidět.

Bože můj, jedenáct let!

Od šesti do sedmnácti let člověk projde velkou řadou změn. Ty jsi nikdy člověk nebyla, ty to nemůžeš vědět. Ale při tom ses hrozně moc podílela na formování mě jako takové. Kdybych s tebou nevyrůstala, byla bych úplně jiná. Víš třeba, že se docela bojím psů? Kdybych vyrůstala se psem, bylo by to jinak a třeba bych se bála koček.

Pifinko,

buď si jistá, že na tebe nikdy v životě nezapomenu. A nikdy mi nepřestaneš chybět. I kdybych měla po tobě ještě spoustu jiných koček, žádná nebude, jako jsi byla ty... Už proto, žes byla první. Už proto, že...

Buď s Bohem, broučku...

Mezitím

Mezitím Donna skončila svá jednání s dr. Thomsonem a nechala si z Floriánova pokoje zavolat Danielu. Marie ale nechápala, proč je venku takové vedro. Když spadla kapka na parapet Christiánova okna, pomyslel si Filip, že už to dál nevede. Jenže Václav přišel zase pozdě a tak se Michaela radši vznesla do nebes. Mezitím vzal zahradník nůžky a ustříhl tři bílé růže. Remedios otřela z ostří zlatou krev a obloha se zatáhla. Margot udeřila pěstí do stolu, Pierre se otočil na druhý bok a spal dál. Terezie radši zavřela dveře, protože to nechtěla vidět. Po druhém chodníku utíkal José a držel Anninu hlavu. Nesmělá Klára udělala krok dopředu. Mezitím si ale Renáta svlékla košili. Gerardo se zhluboka nadechl, kdyš uslyšel Joannin hlas. Paní Norrisová nikdy neměla ráda Petra, ale přímo ho nesnášela, když jim Jakub zničil tu keramickou vázu od Moniky. Mezitím Alan nevěděl kudy kam. Mezitím pan Klíma uznal, že má Antoineta pravdu a smutně kývl na Rebeku. Mezitím Lukáš uslyšel křik Kristýny a probořil zeď. V zrcadle se objevili dvě oči a vesele pomrkávali na Vojtěcha. Mezitím se Vincent otočil a to neměl dělat, protože Renáta si košili zase oblékla. David zoufale zakřičel Eliščino jméno a Kamila se prudce otočila. Mezitím Noemi pohlédla na Ondřeje a ten pohlédl na Dagmar. Nathanael se rozesmál na celé kolo, když viděl Martu stojící před Danielem. Mezitím Samuela zavolala Martina, který přiběhl i s Josefem. Mezitím Karel umlčel Janu. Mezitím Patricie pozdravila paní Slavíkovou. Mezitím Tomáš nedohonil tramvaj a ta mu ujela i s Karolínou. A pak už nic nebylo, Sára dopila čaj.

Exspectas...

Dneska? Možná... ale taky možná jindy. Necháš se překvapit, ale chceš, aby... Prostě chceš! Čas není, den nebo noc?
Konečně. Jdeš, utíkáš, bojíš se a přitom nemáš strach. A potom? Ticho... Velké černé nic, pustá prázdnota a jen zvuk křupajícího sněhu pod tvými podrážkami. Takže jindy... Třeba příště. Snad příště.

Neni doma...

Je tma. Je zima... Mně je zima. A všude kolem tma. Protože nic nevidím. A taky protože nic nevím. Proto je všude tma. A pak se najednou rozsvítí. Strašně prudké, bodavé světlo mi září do očí. Až z něho slzím. Slzím z toho světla, protože mě bolí do očí...
Jo, sváděj slzy na to světlo. A bude to fajn...

Ležim...

...mám zhasnuto.
Ležim... poslouchám hudbu.
Ležim... mám zavřený oči.
Ležim... snim.
Snim a přemejšlim. Přemejšlim... o čem? O kom? Nebo usínám? Ne, tak to jenom vypadá. Ale já snim. Snim a přemejšlim. Až moc. A pořád...
Až jednou přestanu, jestli jednou přestanu, tak se zvednu, otevřu oči, rozsvítim světlo... A pak? Co bude pak? Pak to přijde...
Ale zatim jenom ležim.
Ležim... mám zhasnuto.
Ležim... poslouchám hudbu.
Ležim... mám zavřený oči.
Ležim... snim.
Snim a přemejšlim.
Kua, já už zas přemejšlim!

Nejkrásnější

Přiběhla jsem k nim. Šťastný úsměv, shledání po dlouhé době. Do úst se dere otázka: „Proč jste odjeli beze mě? Proč jste na mě zapomněli?“
Odpověď v jejich očích... Nezapomněli. Špatně pro mě.
Hlasy zprava: „Nepatříš sem.“
Hlasy zleva: „Chudák holka, nemůže za to.“
Odpověď: „Ale může... za všechno si může sama.“
„Ne, může za to on... My víme kdo.“
Zmateně upírám tázavý pohled. Nic nechápu.
„Běž zpátky domů,“ říká jeden z nich. „Tady už nemáš místo.“
Šok. Jak přejetá couvám zpátky. Oči se zamlžují, pláči. Otáčím se a odcházím. Najednou běžím. Běžím pryč z toho místa. Padající slzy mi odlétávají z tváří, vítr je bere, chvíli se s nimi laská a pak je odhazuje do spadaného listí. Běžím po známé cestě.
Každý den, každé léto, znovu a znovu. Loni, předloni, ještě předtím... Každé ráno touto cestou až na to místo, co je tam úplně vzadu. Jen vyběhnout z tmavého lesa na prosluněnou stráň, přeběhnout po provazovém mostě a vstoupit na molo.
Je odliv. Mořské vlny jemně šplouchají po písčité pláži a k molu se nedostanou. Sedám si na prastará dřeva a hledím do dáli. Stále pláči. Stále to bolí. Vidím známé tváře, ale jsou daleko. Nemohou ke mě a já k nim. Oni neznají cestu. Zapomněli. Křičím: „Tak dlouho jste tudy se mnou chodili. Jak jste mohli zapomenout?“ Neslyší, jsou daleko. Nad obzorem vychází slunce a odráží se od rozvlněné hladiny. Svítí mi do očí. Jak dlouho tu ještě budu sedět? Jak budu chtít. Oni zapomněli... mám hodně času.

Just do it!

Strčit hlavu do hrnce se studenou vodou, obejmout kamarádku v mokrých plavkách, skočit o půlnoci oblečená do bazénu, číst si v noci pod peřinou, sednout si večer k oknu a hlasitě zpívat do ulice, ostříhat si vlasy, pokreslit stůl, popsat si tričko a kalhoty, vzít si na sebe staré korále z dětství, vstát v šest ráno a jít si zaběhat, přeřídit hodiny v kuchyni, koupit si nové tričko a pizzu, jít oslavit narozeniny kamarádova potkana...
Nepřemýšlet... Jednat!

Zázrak

Co je to zázrak? Zázrak je, když se ráno probudíte tam, kde jste večer usnuli. Zázrak je, když se vrátíte z dovolené a zjistíte, že čokoláda na vašem stole zůstala nesnězená. Zázrak je, když objevíte sukni z první třídy a zjistíte, že se do ní ještě stále vejdete. Zázrak je, když po dlouhé době ochutnáte špenát, který jste vždycky nesnášeli a on vám ještě stále nechutná. Zázrak je, když vás obejme člověk, se kterým jste se nepohodli a řekne: "Je mi líto, že tě dlouho neuvidím." Zázrak je, když svítí slunce navzdory tomu, že mělo pršet. Zázrak je, když si necháte udělat kafe od kamaráda a on ho udělá tak, jak ho máte rádi. Zázrak je, když si uvaříte volské oko a tekutý žloutek se vám rozlije po celých ústech. Zázrak je, když se někdo v dešti usměje a ve vašem srdci se náhle mraky rozeženou. Zázrak je, když si uvědomíte, že všechno kolem je zázrak. Že život je zázrak. Že vy jste zázrak...

Kde nic, tu nic

Otevřela jsem dveře a nahlédla dovnitř. Na stole stála váza se zvadlou kytkou. Všude kolem vysoké nánosy prachu. Oheň v krbu dávno vyhasl. Krajina za špinavým oknem byla zničená. Vyvrácené stromy, bahno, téměř vyschlá řeka, leklé ryby a mrtví ptáci. Na tom všem tlustá vrstva mastného popela. Šílené ticho. Mrtvo.
A pak to v rohu zavrzalo. Lekla jsem se a začala couvat zpátky ke dveřím. Byl tam on. Ale spal. Spal tvrdým spánkem na posteli, které jsem si přes všechnu špínu ani nevšimla. Spal tvrdě dál, bylo mu všechno jedno.
Tak takhle to tu teda vypadá... Tak takový on je...
Vyšla jsem z místnosti a zavřela za sebou dveře. Pryč od toho smutného pohledu. Pak mě napadlo... A jak to vypadá u mě?