Devatenáct

Tehdá se mi zdávaly
sny
o lese,
o tom lese,
co byl u nás nad chalupou,
říkali jsme mu posedovej,
protože když jste šli dál,
došli jste k posedu
a tam rostly ty nejlepší
borůvky na světě.

Tehdá se mi zdávaly
sny
o tomhle lese,
že je plnej
velikánskejch hub,
velkejch jako smrky,
a já je kácim
jako smrky
a nosim domů
na smaženici.

Byly tam houby
velký jako smrky,
hřiby
a křemenáče
a růžovky
velký jako smrky,
sahaly až k nebi.

A pak ještě ty zvláštní
barevný
na tenoučký nožičce,
klátící se ve větru,
všechny tvary,
některý měly víc klobouků
než jenom jeden,
některý zase víc sukýnek,
ale všechny vysoký
jako smrky
na tenký nožičce.

Daly se přeříznout
normálním houbovym nožíčkem
a odnést domů,
jenom nikdo nevěděl,
k čemu jsou
dobrý.

Vzduch dneska voní
jako nějaký léto
na chalupě
plný hub
a borůvek
a já stojim na verandě
a míchám
nápoje
ze strouhaný křídy.

Jen o tisíce mil dál
s oknama otevřenejma,
aby se to léto
dostalo
i dovnitř.

Krásná nymfa... Ohavný pan

Nymfa... vodní nymfa... najáda. Nejkrásnější ze všech. Žila tam hluboko pod hladinou a se svými družkami si splétala dlouhé zelené vlasy do copů. A jmenovala se Sýrinx. Všichni bohové po ní toužili. Říkalo se o ní, že je krásná jako sama Artemis. Její otec byl bohem veliké řeky protékající horskými pastvinami. Dravé a nelítostné řeky. On sám byl stejně nelítostný.
Pan... horský pan... první ze všech panů... Pan. Vlastní matka se ho lekla a utekla od něj, jak byl ohavný. Ale bohové ho milovali. Nejvíce pak bůh všech radostí a oslav... Dionýsos. Pan chodil po horách a pásl Dionýsovi ovce.
Jednoho dne uviděl na louce překrásnou nymfu. Spatřil Sýrinx. A zamiloval se do ní. Šel k ní, chtěl ji požádat o ruku, chtěl s ní být. Ale ona se lekla jeho ohyzdnosti a v hrůze utíkala zpět k řece. Zpět ke svému otci. A po cestě prosila všechny bohy o pomoc.
Pan ji ale doháněl. Už cítila jak se po ní natahuje, když ji bohové vysvobodili... Na břehu řeky se Sýrinx přímo před zraky Pana proměnila v rákos.
Ale když už ji Pan jednou viděl, nemohl bez ní žít. A tak uřízl několik šlahounů rákosu a vyrobil si z nich flétnu. A hrál po horách... Do konce svého života nešťastně hrál píseň o krásné Sýrinx, kterou viděl jen jednou, ale na kterou už nikdy nezapomene. A lidé v údolích rádi poslouchali jeho píseň lásky.
A Sýrinx...? Nikdy se neproměnila zpět. Neměla utíkat před ošklivostí... Jen když zafouká vítr, začne lechce ševelit. Jakoby říkala: "Odpusť..."