Takovej

Takovej skvělej den, řekla si tlustá tramvajačka a vypotácela se z vozu. Opřela se o zábradlí zastávky a zapálila si.

Milovala bouračky, milovala zdržování, milovala, když mohla vzít do ruky palubní vysílačku a říct něco ve stylu: "Takže panstvo, před náma se stala dopravní nehoda, zprůjezdněj to tak přibližně za deset minut." A pak se vypotácet z vozu, opřít se o zábradlí zastávky a zapálit si. Pokecat s dalšíma tramvajákama.

Sledovat poldy a houkající auto s nápisem NEHODY, nervózní cestující, co utíkaj pryč a snažej se jít aspoň kousek pěšky...

Takovej krásnej den.

Před týdnem

Řidiče, co zastavují na kolejích tak, aby do nich narazila tramvaj, považuji za ignoranty. Naštvané tramvajáky, co je nejdřív prozvoní, pak cuknou celým vozem a prudce se znovu rozjedou, až mi na sukni šplíchne kafe ze zavřeného termohrníčku, považuji za debily. Netěsní mi termohrníček a to je celá pointa.

Muzeum

Peron posetý miliony bílých papírků. Roztrhané Zlaté stránky. Oblaka lehoučkých kousíčků popsaných drobounkým písmem se zvednou pokaždé, když přijede metro. Zahalí cestující, zachytají se jim ve vlasech a odjedou s nimi na další zastávky. Znovu a znovu. Kvůli tomu pohledu si snad nechám ještě pár souprav ujet...

Ukecaná

Každé ráno jezdím do školy v tramvaji s jednou holkou. Znám jí jenom od vidění, ale je tam prostě každý den. Vždycky tak sedí na zastávce, kouká do prázdna a přemýšlí. Tichá, nenápadná, zamyšlená... Potom nastoupí do tramvaje, sedne si a kouká z okna. A takhle sedí celou cestu. Nevýrazná, uzavřená.
Jednou ale nastoupila do vozu, ve kterém seděla, skupinka jejích kamarádů. Začala se s nimi bavit a já najednou zírala.
Lidi, tý ta pusa jede, že to ani možný neni. Taková proměna u člověka, kterého pozoruju každý ráno mě fakt zaskočila... Nezavřela pusu ani na chvilku, nikoho nepustila ke slovu, mlela a mlela až nakonec vystoupila a po tramvaji se opět rozhostilo ranní rozespalé ticho rušené jen občasným hlášením z reproduktoru.
Vážně mě to překvapilo, ale po nějaké době mi došlo, že by mě to vůbec překvapovat nemělo.

Zpravodajství

V úseku Hradčanská - Letenské náměstí je zavedena náhradní autobusová doprava, linka číslo X1
Ano, ještě stále nezprůchodnili Letnou. Ještě stále nám zde staví Blanku, což mi samo o sobě přijde jako sprostá urážka tak hezkého jména. Ničej letenský sady a ve Stromovce se jim to dokonce propadlo, takže není divu, že si všichni říkáme: "Proč se na to sakra nevykašlou?" Když už v tom dělaj takovej bordel, že uplně zrušej tramvaj 15 a osmičku odkloněj totál do prčic, tak ať aspoň protáhnou tu X1 až na Stross, ale to oni ne... V poslední době se mi víc vyplatí jít pěšky, než čekat na tramvaj. Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí...?
Na nějaký poslouchání zajímavejch lidí a šílenejch babiček se kvuli tomu ani nemůžu soustředit, páč mám co dělat, abych vystoupila na správný zastávce. Takže po mě (snad jen dočasně) žádný perly nechtějte. Možná dodám pár starších z dob, kdy byla Praha ještě (relativně) v pořádku :o)

Babičky v tramvaji

Dobíhám tramvaj, zadýchaně si sedám na volné sedadlo, po chvilce nepřítomně hledím z okna.
Stařecké hlasy u předních dveří: Tak čó, paní Hjadečkáá?! Jak to jděé?
Odpověď: Ale dobžé, dobžé. A čo vý?
Tímto stylem asi pětiminutové rozebírání zdravotního stavu (od vypadávání zubů po ty naše vnoučátka) - zkrátka nějaký odborný lékařský pindy.
Pokračování rozhovoru po chvíli: A kde vyštupujeté?
Odpověď: Až tám, na té... Šibeliově, pšeče, né?
Dále: Jó, jó... pšečé...
Chvíle ticha, občas mlasknutí. Pak se jedna z dam zvedá.
Druhá: Ale počkejtěé. Tohle eště není Šibeliova, né?
První: Já še mušim žvednout už tadý. Já bych to jinak neštihlá...
Konec