Devět

Jó, nekecej,
že se ti ze mě
nemotala hlava.

Je mi jedno,
jestli jsi myslel
na moje nohy
nebo
na něčí jiný
nebo
na cokoliv jinýho.

Nebo jaký bylo počasí
a že jsme byli oba
úplně střízlivý.

To stačí.

Přece to stačí,
znova a znova,
dokola,
od začátku,
nekecej a uznej to,
dobře to vim,
zleva doprava,
zase zpátky,
prostě se ti motala.

A moje podpatky
klapaly
ztichlejma prosincovejma ulicema
a když doklapaly,
byl konec.

Dneska večer

Dneska večer... vobrečim do polštáře jednu katarzi. Možná jednu z mnoha, ale možná jsem ještě na žádnou tak napjatě a tak dlouho nečekala.

 Možná teď konečně vim, k čemu to všechno bylo.

 Možná teď konečně vim, jak to dopadlo, protože ono je vlastně nejhorší, když se mezi všemi těmi otázkami typu Jak to dopadne musíte čas od času zeptat, Jestli to vůbec dopadne.

 No a nebo jsem prostě jenom přehnaná a zase vidim všechno v ničem. Dneska tu katarzi vobrečim do polštáře.

 Od zítřka všechno dobrý.

Až...

Čekám, až mi inspirace rozcuchá vlasy. Rozcuchá vlasy a rozzáří oči. Až se dotkne hřbetu mé ruky a srdce se mi z toho rozbuší. Protože po kapsách mám spoustu citů. A protože mlčíš zbytečně. Tak hrozně moc zbytečně...

Krajina Přání

A z krajiny přání, kde se cítím být konečně doma, píši výhružné dopisy pánům a jejich slečnám. Proč už jsi nikdy nenapsal, otevírám každý z nich a ptám se dál a dál, dokud papír stačí a ruka nebolí. Kde jsi nechal hlavu, co se ti v ní honilo a co vlastně chceš? Kdo jsi a proč už nechceš vědět, kdo jsem já?

Z krajiny přání, kde se cítím být šťastná, posílám mužům a jejich slečnám sladká lízátka s příchutí jahodovou. Proč máš tak naspěch, ptám se přitom a hloubám nad nepřetržitostí času. Říkají, že když potkáš opravdovou lásku svého života, čas se zastaví. Nemají pravdu.

Teď z krajiny přání, kde se konečně cítím být sama sebou, posílám úsměvy mužům a jejich slečnám. Vrať se a věnuj mi ještě jeden rozzářený pohled, šeptám ozvěnou a čekám, co bude dál. Jsi jenom přání a můžeš, co chceš.

V krajině přání, kde jsem konečně pevná v kramflecích, běhám po louce a myslím na muže a jejich slečny. Proč, syčím skrz zaťaté zuby a nechávám se dál a dál unášet vánkem věčných teorií a nápadů. Kdy přijde konec? Muži a jejich slečny stejně stojí někde opodál, hřejí si navzájem ruce v kapsách a protírají prokřehlé nosy. Mají své starosti, tak jako já, v krajině přání.

Z krajiny přání, kde se konečně cítím být doma, píši výhružné dopisy pánům, jejichž pohled se mi navěky vryl do paměti. Výhružné dopisy s mnoha otazníky. A každý z nich končím
S láskou, Tvá.

Ale teď žluto...

Žlutě tě mrazí v prstech, žlutě se ti točí hlava, žlutě ti létají v žaludku žlutí motýli. Žlutě máš vymalováno v srdci, žluto je za okny, žlutá ti tryská z úst, když se směješ. Žluté se nemůžeš dotknout, ale je pořád v tobě. Nesmí spát, protože žlutá nespí. Žluto máš v hlavě, tvoje nohy nechávají žluté šlápoty. Každý papír, který popíšeš, zežloutne. Žlutě ti září oči, když přemýšlíš, žluté tóny letí vzduchem, když zpíváš. Jen tak. Sama pro sebe, na slunci i v dešti, který je mimochodem také žlutý, jen co se dotkne tvé hlavy. Jsi žlutá, má milá. A děláš žluté věci, až se někteří diví, že ještě stále můžeš. A ty se na ně jen žlutě usměješ, řekneš několik žlutých slov. A oni vědí. Taková zůstaň, nejdražší. Takovou tě mám ráda. Taková vytrvej.