Ramena od sněhu

Líběj se mi věžičky bílýho sněhu na špičkách tvejch bot.

Ikdyž je teď zrovna nevidim.

Líbí se mi, jak sněží a přitom nám ani jednomu vůbec není zima.

A to jako vážně.

Je to lepší, lepší a lepší, lepší než křupání sněhu pod nohama, lepší než mrazivý slunce, lepší než vánice za oknama a ruce hřející se o hrnek s čajem.

Stát a nechat si padat sníh na boty, až se ti tam udělaj takový malý bílý věžičky, který sklepneš několika dupnutíma dřív, než se roztajou a studená voda ti nateče dovnitř.

Líbí se mi, jak sněží a přitom není zima.

A líbilo by se mi dát ti ruce za krk a držet je tam. Pod límcem tvojí bundy.

Dívat se ti přes ramena a smát se tomu, co vidíš za těma mejma.

Všichni přece máme rádi, když sněží.

Všichni přece máme rádi, když nám neni zima.

Všichni přece... máme rádi. 

Amoeba

Dav je jako amoeba.
Baví mě pozorovat těch několik odvážnejch, co se snažej davem projít.
Těla se před nima rozestoupěj, za nima se zas zavřou.
Spolknou je.
Pohyb vyvolá vlnu, zavlněj se i okraje,
Dav je jako amoeba, já stojim docela na kraji a všímám si těch několika odvážnejch.
Chtěla bych to vidět zeshora.
Protože když zpívali, že na lásku nevěřej, napadlo mě, kolik párů v davu si v tu chvíli pevnějc stisklo ruce.

Jak jsem se měla

Uprostřed šedivýho dne vyrostly na dlouhejch chodbách koleje stovky a stovky barevnejch deštníků. S úsměvem jsem je pozorovala. Přála jsem si taky mít deštník.
Uprostřed šedivýho zamlženýho dne seděla jsem v pokoji na koleji a přála jsem si, aby buď přestalo pršet, anebo abych měla deštník. A možná tenkej svetr pod letní sáčko.
Uprostřed šedivýho zamlženýho popelavýho dne hodila jsem další tabletu šumivýho panadolu do hrnečku s vodou a pak čekala, až budu moct zapíjet migrénu.
Uprostřed šedivýho zamlženýho popelavýho vlhkýho dne, napadlo mě, že bych už měla jít na přednášku. A že bych si měla na cestu ohrnout nohavice džín a po cestě koupit další krabičku šumivýho panadolu.
Uprostřed šedivýho dne otevřela jsem na koleji lahvičku coca-coly a nikam jsem nešla.

Tři

Byla jsem malá
a byla jsem
poprvý u moře

Dostala jsem vyrážku,
asi ze slunce
nebo z opalováku,
ale hlavně hned
první den
jsem byla úplně
obsypaná
malými červenými pupínky
a nemohla jsem do vody,
protože ta sůl
pálila

Pořád jsem musela
nosit tričko
a kraťasy
a musela jsem sedět
ve stínu,
aby na mě nešlo
slunce
a abych se nemusela
mazat

A pak mi dovolili
jít si namočit
aspoň nohy
Jenom po kolena,
řekli
a já šla

A stála jsem po kolena
v moři
a bylo to super

Pak mi došlo,
že se nikdo nedívá
Šla jsem o kus dál,
vodu jsem měla
asi tak
do půli stehen
a čekala jsem

Dokud nepřišla vlna
a neošplíchla mě zepředu
úplně celou

A když se hnala další,
otočila jsem se,
jakože už jdu
Nechala jsem se
ošplíchnout zezadu úplně celá

Měla jsem sůl
ve vlasech,
v očích,
v puse,
měla jsem mokré tričko,
kraťasy
dioptrický brejle,
který jsem ještě tehdy nosila,
a smála jsem se na celý kolo

Pálilo to
jako sviň

Říkala jsem po kolena,
hubovala mě maminka
a hnala mě pod
plážovou sprchu

Já nic, mami,
chechtala jsem se

To ty vlny

Ranní

Když se ráno probudíte a máte hlad a víte, že nechcete jíst ani mrkev nastrouhanou s jablkem, ani jogurt, ani nic jiného, co by se nerozcházelo se zásadami zdravé výživy, a tak hrozně dlouho nevíte, až si namažete kus housky s medem, jíte to a říkáte si "jsem já to ale hříšnice", jenže vás to vůbec neuspokojuje a když sníte poslední kousek, tak už je vám úplně jasné, že to teda vážně nebylo ono, tak nakonec sedíte a cpete se piškotama s nutelou a to vám konečně začíná být dobře...

Sen

A já už bych zas chtěla, aby bylo hezky. Když se teď totiž kouknu z okna, napadá mě, že je tam hnusně a že je to všechno naprd, ale při tom vim, že to neni pravda. Že mě dneska čeká krásnej večer a kdo ví, co všechno se stane. Vím jenom, že udělám všechno pro to, aby mi nikdo a nic nevzalo příjemnou náladu plnou brouků v hlavě. Že letmý úsměv, co jsem dnes dostala, byl víc, než si kdo může myslet, a proto tam jdu. A proto se tak těším. Konec konců, čekala jsem na tuhle příležitost už dlouho a teď, když to přišlo, mám trošku strach. Hloupost, strach nemám, to jsou planý kecy. Prostě se jenom těšim na to, jak to bude krásný, že z toho mám až poletující motýly v žaludku. Jo, dneska jsou to motýli. Občas mi tam lezou pavuci, ale dneska tam poletují pestrobarevní motýli a vůbec to není nepřijemný nebo děsivý. Naopak. Vychutnávám si ten pocit, kdy se mi maličko třesou ruce a zas koukám z okna. A pak mě napadne, že je to jenom sen a že to nic neznamená. Jenže v tom případě se nechci probudit. Jak že to říkal? „Chtěl bych být slzou v tvém oku. Stékat ti po tvářích a umírat na tvých rtech. Kdybys byla slzou v mém oku, nikdy bych neplakal, abych tě neztratil.“ Sice to neřekl mně, ale bylo to krásný. Sice to nic neznamená, ale je to krásný. Sice je tohle jenom sen, ale je krásnej. A až se zítra ráno probudim, bude krásnej den a všechno bude jiný. A když bude furt hnusně a bude všechno stejný, tak to bude jedno, protože se stejně probudim z nejhezčího snu, jakej jsem kdy měla. A úsměv mi vydrží.

Slova došla...

Jenom sedím a zírám na ty linky. Jsou jako vysušené plátky jahod a nechtějí mluvit. Skoro jakoby spíš ony koukaly na mne. Vyměňujeme si dlouhé mlčenlivé pohledy... Pohledy jako jarní kvítí. A já chci něco říct. Chci se usmát a říct jim toho tolik. Ale ony se tváří jako zrovna vylíhlá ptáčata. Vesele pomrkávají jak hvězdy na černém nebi a zamykají mi ústa na sedm zámků. Budou mluvit samy? Ne... Jsou jako teplé ráno po deštivé noci. Jako soumrak plný netopýřích očí mezi stromy. Mají mě v pasti. Hledám cestu z jejich spletitých uliček, abych nalezla jen další bludiště. Bludiště plné řádků prázdných jak žaludek Rosinanty. Otáčím se na všechny strany a nevím kudy. Pak se ale zastavím a jako laň, která ví, co ji čeká, zavřu oči. Oči, které ještě před chvílí zářili jako zlatá kvítka do tmy. Stojím a čekám. Pak je znovu otevřu a vrátím pohled jim. Mrknutí rychlé jak vlaštovka nad polem, úsměv jako pohlazení. Ano, ještě pořád tu jsou... Prázdné, nepopsané, čekají jen na mne jako tabula rasa. A já pohledem neuhýbám. Protože kdo s koho? Promluví dřív oni nebo já? Budeme ještě dlouho mlčet. Mlčet jako sněhové vločky, dívat se na sebe jako... jako múzy v parku. Bude to trvat tak dlouho, jak jen budeme chtít. Dlouho, jako život jedné labutě. Viděli jste snad někdy labuť mrtvou...?

Vltavská

Voda, voda, voda.
Bahno, hluk, voda.
Záblesk, světlo, voda.
Rámus... rámus!
Voda, bahno.
Tma, záblesk... hluk
Spěch, kroky, rámus.
Voda, cáknutí, bahno... voda, louže.
Mrak... díra, voda, záblesk, rána.
Rána, rána, hluk!
Útěk...
Strach...
Tma...
Voda...
Bahno, bahno.
Úzkost, bahno.
Špína, vichr.
Žár, žár, horko... chlad.
Voda?

První prosinec

Přesně dneska je mi půl sedmnáctý. A bude hůř... :o)

No neni to šílený?

Občas jenom tak sedim a pročítám si svý starý záznamy na slepičí polívce... A řikám si, jak to někdo může číst...? A pak mě napadne: "Sakra, já se tak strašně těšim na Vánoce, že to ani možný neni!" :o)

No, to jsem dopadla...

Ono je 30. září a já už se zase těším na Vánoce. Však bylo na čase...

Takže takhle!

Už jsem na to přišla... Oni mi ve skutečnosti jenom závidí, že je mi 16 a že oni už mají tenhle věk dááávno za sebou. A vzhledem k tomu, že si to určitě vůbec neužili, páč si ani neuvědomili, že 16 jim už nikdy nebude, tak mi to teď nechtějí dopřát, aby se jim nezdálo, že je to nefér. Jenže to je jejich problém.
Takže oni mě teď nikam pouštět nebudou, nic mi nedopřejou a já něco zažiju teprv, až budu starší a pak to stejný udělám svým dětem atd. atd. Jenže já je převezu... Hoho! (Komu to nedošlo... Ano, opět mluvím o rodičích!)

Rodiče?

Hele, nemohli jsme si je vybrat, prostě jsme je dostali. A darovanému koni na zubi nehleď...