Mañana por la mañana

Krčící se ve svém koutě, snažící se zastavit horké slzy.

Jsem tvůj sen?

Přál bych si říci ne.

Proutěné křeslo, lampa, protože jsme se dlouho neviděli, nesu ti noviny, abys měl co číst, až odejdu tam, kam se ti nikdy nechtělo kvůli tvé přehnané zodpovědnosti a strachu, který tě vždy úplně ochromil, až ses nemohl z toho svého křesla zvednout a utéct.

Co jsi říkala?

Máš štěstí, že kocour spí někde jinde, protože jinak bych tě odsud vyhodila, ty aktére, co se každé druhé ráno líčíš před zrcadlem víc, než kterákoli ženská a potom děláš, jak seš si jistý v kramflecích.

Kde jsi byla?

Jo a taky jsem chtěla říct, že každá další kachna, která tudy proletí, bude muset uhnout, protože pro čtyři už tu vážně není místo, když sem neustále nosíš zbytečný nábytek a je to tu zakrámovaný, až to bolí, protože tvoje oči jsou prostě zelené.

Tvoje taky.

Chtěla jsem jít ke kadeřnici, ale pro samé samsony jsem nemohla, když jsi mě v tom nechal samotnou a sám sis lítal po barácích a sháněl, kdo kde odhodil obal od žvýkačky, jakobys jich už neměl dost a musel pořád něco vařit s tou svou kuchařkou.

Říkala jsi strach?

Jo, slyšela jsem, jak sousedka od vedle křičí jak na lesy jenom proto, že její kanárek sežral všechny jogurty a jí nenechal, takže můžeš být rád, že já na tebe mluvím úplně klidným hlasem a vadí mi jen to, že necháváš stále otevřená okna.

Tak třeba nemám hlad, no.

Ale o to přece nejde, když spíš, tak je jasné, že budeš chrápat, jenže já bych asi ráda měla v ložnici trochu víc světla a to ne proto, že bych se bála tmy, protože strach je spíš tvoje specialita, ale spíš proto, že mě už opravdu bolí nohy.

Taky jsi tak zmokla?

Nevím, zeptej se zítra.

Kopretiny

Stála tam tak v dešti a volala: „Podívej se na mne! Podívej.“

A já šla dál. Neohlížela jsem se. Kolem mne padaly velké zlaté kapky a já stejně šla.

„Podívej se na mne! Podívej!“

A tak jsem se otočila. Čekala, až to udělám. Nechala na sebe padat vodu, nechala si máčet vlasy. Oblečení se jí přilepilo na tělo.

Je tlustá, napadlo mě, když jsem se na ni dívala. V ruce držela modrý nafukovací balónek, mávala jím a pořád křičela, abych se podívala.

„Dívám se na tebe!“ křikla jsem v odpověď, ale ona zavrtěla svou blonďatou hlavou. Z konečků jejích copů odlétla sprška vody.

„Musíš se podívat jinak!“ volala a pořád mávala tím balónkem.

„Co vlastně chceš?“

„Jen abyses na mě podívala! Podívej se na mě!“

Znechuceně jsem odvrátila pohled a odešla. Za mými zády se stále ozýval ten křik, ale já si ho nevšímala. Šla jsem pryč.

Doma jsem ze sebe sundala mokré oblečení. Chvíli jsem stála nahá před zrcadlem.

Jsem tlustá, napadlo mě, když jsem se na sebe dívala. Pak jsem si ale vybavila její postavu v dešti.

Ona je tlustá, řekla jsem si a navlékla na sebe květované šaty. Za oknem zvonil déšť.

Chvíli jsem jen tak chodila po domě. Povídala si s papoušky v klecích a otrhávala malinké mandarinky ze stromků v chodbě. V kuchyni na plotně se vařila marmeláda. Meruňková. Chodila jsem ji míchat a přitom si stále zpívala jednu z jeho písní. Tu o meruňkách.

Náhle se ozvalo zaklepání. Šla sem ke vchodovým dveřím a otevřela je. Stála tam ona. Ze zmoklých copů jí odkapávala zlatá zrnka, v ruce držela pořád ten stejný balónek. Tvářila se nešťastně.

„Proč jsi odešla?“

„Nebavilo mě tě poslouchat.“

„Chtěla jsem jen, abyses podívala.“

„To jsem udělala.“

Zavrtěla hlavou a vyčítavě si mě přeměřila. Pak se k ní dostala vůně linoucí se z kuchyně.

„Vaříš marmeládu?“

„Ano.“

„Chci ochutnat.“

„Jsi tlustá.“

„A ty zlá.“

Naštvaně se kolem mě protáhla a vstoupila do domu. Prošla chodbou, mokré šlápoty na koberci.

Došla do kuchyně a posadila se ke stolu.

„Nandej mi,“ řekla. Nedokázala jsem odmítnout.

„Je dobrá,“ říkala, když vyškrabávala misku. „Máš ještě něco?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jsi moc dospělá,“ vyčetla mi a pak mi podala balónek.

„Jsem stejně stará jako ty...“

„Ale jsi moc dospělá.“

Držela jsem balónek v ruce a dívala se na ni, jak si rozplétá své copy. Měla husté vlnité vlasy a ještě stále jí zlatě zářily. Byla krásná.

Na chvíli jsem se zadívala z okna a když jsem na ni pohlédla znovu, měla obličej pokrytý ošklivými rudými pupínky.“

„Ach Bože,“ vydechla jsem.

„Co je?“

„Tvůj obličej...“

Dotkla se ho konečky prstů.

„To nic není, mám alergii na meruňky.“

„Proč jsi mi to neřekla?“

„Chtěla jsem ochutnat tvou marmeládu.“

„Nesmíš jíst věci, ne které máš alergii.“

„Jo, to říkají všichni dospělí. Stejně tak nesmím jíst marmeládu, protože jsem tlustá.

Celou dobu mě propichovala pohledem.

„Jsi moc dospělá. Kde ses tu vzala?“

„Nevím. Objevila jsem se tu.“

„A co děláš v tomhle domě?“

„Bydlím tu s ním.“

Pokývala hlavou.

„Asi bych už měla jít,“ řekla a pomalu se zvedala. Podala jsem jí balónek.

„Nech si ho. Třeba tě naučí nebýt dospělá.“

Pak odešla.

Městem

Šla městem, obrovskýma očima koukala okolo a za ruku držela maminku. Maminku, které sahala sotva do pasu.

Všude kolem ní padaly velké sněhové vločky. Chtěla jim nastavovat tvář, chytat je do dlaní, pozorovat, jak se rozpouštějí a dávat jim jména. Chtěla nabírat sníh do svých malých ruček a stavět z něho sněhuláky. Chtěla kreslit na auta, chtěla nohama shrabávat břečku.

Ale maminka pospíchala. Maminka vždycky pospíchala. A tak malá holčička klopýtala sněhem a snila si sama pro sebe.

Auta nebyla auta, ale honosné princeznovské kočáry jedoucí na zimní bál. Rozjařené výkřiky z druhého chodníku nebyla skupinka dětí, ale rej čarodějnic létajícíh okolo ohně. A potom vlci. Vlci, kteří na ni čekali za každým stromkem a keříkem a chtěli ji unést.

Ona byla totiž taky princezna. Určitě, vždyť jí to tolikrát říkali!

Jen nikdy neměla chůvu a bylo jí to hrozně líto. Celé dětství ji vychovávala maminka, která neměla čas a jen pospíchala. Tolik si přála mít chůvu, která by si s ní hrála, stavěla sněhuláky, nosila jí tajně sladkosti a hlavně by ji nehubovala.

Kolem projel další kočár.

„Maminko, proč taky nejedeme na bál?“

„Na jaký bál? Nemluv hlouposti a utíkej. Ujede nám tramvaj.“

A tak utíkala. Kolem vlčích doupat a dračích slují. Když míjela kanály, zavírala oči. Moc dobře věděla, že je to hladomorna a že tam dole sedí vězni.

„Maminko, proč tatínek všechny ty vězně nepustí?“

„Jaké vězně? Co to zase povídáš?“

Opět spatřila za keříkem svítící vlčí oči a stiskla maminčinu ruku.

„Nemačkej mě a pospíchej,“ řekla maminka.

Vážně by chtěla mít radši chůvu. Chůva by ho viděla taky. Chůva by ji neokřikla, ale utíkaly by společně úplně jiným směrem. Takhle je mohl vlk každou chvílí dohonit.

Běžely městem. Maminka hleděla dopředu a vyhlížela tramvaj, ale malá dívenka se neustále ohlížela. Měla strach. Věděla, že se vlk pořád blíží.

Viděla ho, ikdyž nastoupily a dveře se za nimi pevně zavřely. Koukala ze zadního vozu na opuštěné koleje a viděla tam vlka, který po sobě zanechával stopy v čerstvě napadaném sněhu.

„Je mi zima, maminko,“ řekla a rukavicí utřela koulející se slzu.

***

Jdu městem. Ruce držím hluboko v kapsách a koukám na padající vločky. Vítr mi je fouká do obličeje. Vlasy se mi obalily jinovatkou a ztuhly ve tvaru stříbrolesklých kudrnek.

Vím, že na tomhle místě jsem už někdy byla. A vzadu na krku mě šimrá takovýten pocit, že teď, potmě a sama bych tu být neměla. Ale jdu dál a snažím se vzpomenout si.

A pak ji najednou vidím. Tu vločku, která se jmenuje Klára. A vedle ní druhou vločku – Lucku. A začnu je chytat do dlaní, oslovovat a seznamovat je mezi sebou, až dojdu na jednu úplně opuštěnou tramvajovou zastávku, kde už několik let vůbec nic nejezdí.

Do sedmi

Počítám do sedmi. A občas do padesáti. A pak se směju a pláču a směju a pláču.

Nebo skáču, usmívám se a myslím na to, co nikdy nebude. Protože si to nepřipouštím.

Protože se těším, až zas bude svítit slunce. Na šaty, na kolo, na smějící se stromy a meruňky.

Protože meruňky jsou lepší než broskve, ačkoliv když jsem byla malá, brala jsem to opačně.

Protože stromy jsou moc vysoké a nikdy jsem na ně neuměla lézt, ale znám jeden, na kterém vysedávám skoro pořád.

Protože kolo je kulaté a kutálí se jako kulička až na to, že na pohádku o Jácíčkovi už jsem moc velká.

Protože když šaty, tak žluté.

A tak počítám do sedmi.

Předtím

"A on? Opětoval to aspoň trošku?"

"Ne. Ale... Vlastně to na tom bylo to krásný. Víš, chodit každý den do školy, ptát se, jestli tam dnes bude a jestli ho potkám, a pak se jenom dívat když prochází okolo mě - to má něco do sebe. Vždycky jsem na něj bez dechu hleděla, ale byla jsem jen malá holka čtyři třídy pod ním. Nemyslím si, že bych někdy měla nějakou větší šanci."

"Myslíš, že ses mu nelíbila?"

"Spíš myslím, že si mě vůbec nevšiml. Nevím, co je horší. Na jednu stranu opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Na tu druhou... A co, už je to dávno."

"Byla's do něj zamilovaná?"

"Platonicky. Ale i to stačí k tomu, abych se dva roky trápila... Byla jsem hloupá. O životě jsem toho tenkrát věděla asi tolik, co živá myš o kočičím žaludku. Někdy je mi líto, že nejsem Hloupej Honza z pohádky. Vypravila bych se do světa, poznala bych život, našla bych si nevěstu."

"Jsi holka, víš to?"

"Jo, vim. A taky nejsem z pohádky. Ale tak chybama se člověk učí, ne?"

"A co teď? Pořád to k němu cítíš?"

"Já nevím. Fakt ne. Vždycky si říkám, že je blbost, abych ještě teď - po takové době - k němu něco cítila. Ale pak ho někde potkám a najednou jsem úplně v háji. Nevím, jestli's to někdy zažil. Prostě jenom stát a koukat a myslet si, že před tebou stojí snad anděl. A pak dlouho bojovat sám se sebou a říkat si, že to stejně nemá smysl. Znáš to?"

"Asi jo."

"Tak jsi jeden z mála lidí, kteří ví, o čem mluvím."

"Tomu se mi nechce věřit."

"Dobře, máš pravdu. Já o tom s tolika lidmi nemluvila..."

"Řekla jsi mu někdy, jak moc jsi do něj blázen?"

"Ne, nikdy. Jsem si jistá, že o tom netuší. Hodně bych se divila, kdyby z mého chování něco poznal. Zpětně jsem ráda, že to zůstalo jen u mé poblouzněnosti."

"Vážně?"

"Jo."

"A nebylo by třeba hezký, kdyby k tobě taky cítil něco platonickýho? Vlastně, proto jsem se předtím ptal, jestli to aspoň trošku opětoval. Chodili byste do školy, potkávali se na chodbách, usmívali se na sebe-"

"Nech toho. Nech toho, já tohle nechci slyšet."

"Dobře, promiň"

"Podívej, nějak to začalo a nějak skončilo. Byla to jedna z nejhezčích kapitol mého života, ale je uzavřená. Co mám dělat? Být smutná, že z toho nikdy nic nebylo nebo vzpomínat na to, jak to bylo krásné?"

"Tahle odpověď je snadná, jenže... Co ti zbylo teď?"

Tanec

Je vlhko. Vlhko a zima a tma a jenom ostrá řezavá světla okolo. Chodníky jsou mokré, ikdyž nepršelo, auta vjíždějí do kaluží. Ikdyž nepršelo... Přes tenkou krustu nacucaných oblak vidím rozmazaný obrys měsíce. Brzy bude v úplňku. Jenom tak jít a přemýšlet, jestli to byl jen sen anebo jestli se to opravdu stalo. Takový ten pocit, kdy jste si něčím vážně jistí. Něco hrozně moc chcete a jste si tím jistí, jenže ten malý hlásek vzadu vám říká, že to tak nebylo. Že všechno bylo jinak a vy si to jenom namlouváte.

Točit se ve zběsilých piruetách na jediném kusu holé skály uprostřed bezedných propastí. Bezedných? Vždyť dole teče potok. Kolik duší už se zde rozmlátilo o kameny? Vzpírat ruce strachem k nebi, zoufale shlížet dolů a točit se, točit se, točit se až to tělo dál neunese a začne padat. A když začne padat, tak utíkat a utíkat pryč. Pryč z toho hrozného místa a ptát se proč? Proč já a proč teď? Copak tu není kousek světa, na kterém by se člověk cítil bezpečně. Klesnout na kolena, svěsit ruce, ale pak se zase rychle zvednout a běžet dál.

A pak se zklidnit. Pomalu se vmísit do davu, stát se nevidtelným. Nevnímatelný rytmus, zběsilý klid, semknutá volnost, hudba bez tónů, předvídatelné napětí, vidoucí slepota, rovnocenné kontrasty. A vědět, že je to jen na chvilku. Že za chvilku zas poběžíš. Jenže jak to skončí? Tak jako to začalo.

Je vlhko. Vlhko a zima a tma a jenom ostrá řezavá světla okolo. Šest postav, každá se svou rolí. Už neběží. Vzpřímeně stát a čekat a nevědět. Hledět do tmy, ptát se, co přijde a jak pokračovat. Čekáš na můzu, na chiméru, na všechny svaté? Tak dost! A pak padnout.

Zhroucená těla a chvíle klidu a do toho tiky-taky-tiky-taky-tiky-taky-tiky-taky a jeden se musí zvednout. Jeden musí utéct.

Zhluboka se nadechnout a ještě jeden pohled do tmy.

Pravdivá lež, prohrané vítězství, ledové slunce, ztracená naděje, počátek konce a konec počátku. A nedorostlý úplněk za krustou vlhkých oblak. Ticho by se dalo krájet. Už musí být konec. Už to dál nejde. Nezvedl se ani jediný.

Tak k čemu to bylo?

Dýchej...

...aby ses cítil naživu.
Já vím, všechno je tak strašně rychlý. Až moc, říkám si. Ani se kolikrát nestačím rozkoukat a už je všechno jinak. Všechny dětské sny přicházející každým dnem víc a víc na zmar a ty máš holé ruce, aby ses bránil.
Představ si letní verandu. Otevřená pavlač, kterou profukuje vítr a všichni se diví, proč je tam větší zima než v závětří za rohem. Ale teď se nikdo nediví, protože teď je to místo opuštěné. Uprostřed stojí malý stůl z neopracovaného dřeva a na něm zapomenutá knížka. Je otevřená... Na stránce 256...
A najednou zafouká další poryv větru a stránky se prudce přetočí daleko daleko dopředu... Na stránku 314.
Už to chápeš? Jeden spisovatel jednou řekl: "Byla to stránka přečtená a otočená. Za chvíli se bude psát další."
Ne, špatně... Představ si jeskyni. Studenou tmavou jeskyni plnou krápníků a šumu netopýřích křídel. Stojíš tam a připadáš si jako v ledovém království. Já vím, krápníky nejsou zmrzlá voda, ale zkus na to teď na chvíli zapomenout. A zaposlouchej se do ticha.
Slyšíš pravidelné kapání vody. Kap... kap... Až ti najednou připadá spíš jako cinkání, jenže o co by tady mohla voda cinkat? Čím dál tím ostřeji se ti zařezává do mozku a zvoní ti v uších a už to není to tiché přijemné kap... kap... Ne, stojíš tam a křičíš ať už je konečně ticho. Ozvěna vrací tvůj nářek zase rychle zpátky až se promění v začarovaný a nerozeznatelný kruh slov, zvuků a slz. Zoufale padáš na kolena a v tu chvíli vše utichne a místo toho se ozve neznatelný šepot.
Plakej... nechali tě studeného a opuštěného.
Nebo jdi dál... dokud poslední ze sluncí nezapadne.
Tak to zkus... je to jen jeden krok stranou.
Tak vzlétni... a přeleť to moře opilého vína.
Nebo to zapři... protože to nikdy nedokážeš.
Tak bojuj! Protože tohle je tvoje poslední šance.
Slova dozní a s nimi i ozvěna a zase to tiché cink... cink... cink...
Teď už to chápeš? Tak pojď... zpátky na tu verandu.