Dost než víckrát

Napadlo vás někdy, že čas neutíká? Že čas se točí?

Bylo poledne.
Anebo ráno.
Na tom nezáleží, protože jsem zrovna vstávala z postele, a když vstáváte z postele, tak stejně lidem okolo říkáte "Dobré ráno" bez ohledu na to, že je možná poledne.
Smutné je, že jsou to právě oni, kdo vám sarkasticky odpoví "Dobré poledne" a tím vám dávají najevo, jak moc je hrozné, že vstáváte tak pozdě.
Závidí.
Ale závist není tak hrozná věc.
Aspoň mně teda nevadí.
V případě, že někdo závidí něco mně a né naopak.
Chápejte. Možná mi to dělá dobře.
Anebo vím, že když já závidím něco někomu, je to pořádně frustrující.
Na tom nezáleží, protože frustrující je kde co.
Třeba když vám ujede tramvaj.
Nebo když nemůžete v noci usnout.
Nebo když vstanete brzo a někdo jiný vstane až v poledne a hrozně šťastně vám řekne: "Dobré ráno" a dává tim najevo, jak se má, že dlouho spal.
To byste ho zabili.
Ale nezabijete.
Sarkasticky odpovíte "Dobré poledne" a snažíte se, aby si nemyslel, že mu závidíte.
Ale on si to stejně bude myslet.
Na tom nezáleží, protože příště to může být úplně klidně naopak.

Napadlo vás někdy, že čas neutíká? Že čas se možná točí?
Dost možná?
A že všechno bude víckrát?
Víc než dostkrát?

Anebo dost než víckrát?
To vás taky napadlo?

Na chodníku

"To je podvod!" křičela dívka v puntíkované sukni a blonďatý klučina jí opáčil: "Jenže ty nevíš, co je to umění!"
"Hm, to fakt nevim," musela uznat, a tak zmlkla. Tiše koukala na prázdný linkovaný papír vytržený z jeho sešitu a přemýšlela, co je to umění. Nakonec strčila papír do kabelky, hodila si nohu přes nohu a upila trochu bílého ze skleněné lahve.
Bylo teplo a oni seděli na chodníku v jednom městě. Slunce jim pálilo do očí a jedna z nich, taková bledší a drobnější, začínala mít opravdu spálená ramena.
"A až to skončí, tak půjdeme na ten gyros," říkal kdosi. Pointou bylo, že to ještě ani nezačalo.
"Co kdybychom tam šli rovnou?" protahovala ta spálená slečna, ale ostatní jen zaujatě kroutili hlavami.
Naše dívka v puntíkované sukni ještě stále tak trochu přemítala, co je to umění, ale vína už v ní zmizelo tolik, až by vám byla schopná říct, že umění je víno, umění je život, umění je slunce, zkrátka takovýty neoduševnělý kecy opilejch lidí, co nevědí, co je to umění.
Ten den se vrátila domů hrozně pozdě.
Bylo jí špatně ze slunce i z levnýho vína, zvracela do záchoda a říkala si: "Ne, sakra, tohle neni umění. Tohle fakt ne," a pak šla spát.

Když o tři měsíce později našla mezi hromadou jiných papírů právě ten nepopsaný linkovaný cár vytržený ze sešitu blonďatého klučiny, napsala na něj tučnou fixou slovo UMĚNÍ a pak ho vyhodila do recyklovaného odpadu.
A nebyl to podvod.

Jak jsem se měla

Uprostřed šedivýho dne vyrostly na dlouhejch chodbách koleje stovky a stovky barevnejch deštníků. S úsměvem jsem je pozorovala. Přála jsem si taky mít deštník.
Uprostřed šedivýho zamlženýho dne seděla jsem v pokoji na koleji a přála jsem si, aby buď přestalo pršet, anebo abych měla deštník. A možná tenkej svetr pod letní sáčko.
Uprostřed šedivýho zamlženýho popelavýho dne hodila jsem další tabletu šumivýho panadolu do hrnečku s vodou a pak čekala, až budu moct zapíjet migrénu.
Uprostřed šedivýho zamlženýho popelavýho vlhkýho dne, napadlo mě, že bych už měla jít na přednášku. A že bych si měla na cestu ohrnout nohavice džín a po cestě koupit další krabičku šumivýho panadolu.
Uprostřed šedivýho dne otevřela jsem na koleji lahvičku coca-coly a nikam jsem nešla.

Brejle

Ahoj, všechny vás zdravim. Jen pro začátek bych chtěla říct, že brejle jsem našla. Byly na dně krosny, chápete to?

Trochu mi to připomnělo jeden sen, kterej se mi už leta vrací. V tom snu přijdu domů a zjistim, že jsem z kabelky ztratila něco fakt cennýho, chvíli jsem zděšená, ale pak si uvědomim, že je to jenom sen a že ve snech si můžu dělat, co chci. Tak si řeknu, že tam tu věc chci mít zase zpátky a ona tam hned je. Tohle bylo podobný.

Ty brejle jsem z krosny vyndala a přinesla ke srubu, zatímco krosna už jela s tátou do Prahy. No a pak celý to pouzdro s nima najdu v Praze a ještě k tomu na dně, kam si je ze zásady nikdy nedávám, protože je vždycky balim jako poslední až úplně navrch?

Muselo se mi prostě jenom zase něco zdát.

No ale hlavně jsem vám chtěla říct, že děkuju a že mi už teď chybíte. Já říkala, že nechci domů.

Vaše

Takovej

Takovej skvělej den, řekla si tlustá tramvajačka a vypotácela se z vozu. Opřela se o zábradlí zastávky a zapálila si.

Milovala bouračky, milovala zdržování, milovala, když mohla vzít do ruky palubní vysílačku a říct něco ve stylu: "Takže panstvo, před náma se stala dopravní nehoda, zprůjezdněj to tak přibližně za deset minut." A pak se vypotácet z vozu, opřít se o zábradlí zastávky a zapálit si. Pokecat s dalšíma tramvajákama.

Sledovat poldy a houkající auto s nápisem NEHODY, nervózní cestující, co utíkaj pryč a snažej se jít aspoň kousek pěšky...

Takovej krásnej den.

Tři

Byla jsem malá
a byla jsem
poprvý u moře

Dostala jsem vyrážku,
asi ze slunce
nebo z opalováku,
ale hlavně hned
první den
jsem byla úplně
obsypaná
malými červenými pupínky
a nemohla jsem do vody,
protože ta sůl
pálila

Pořád jsem musela
nosit tričko
a kraťasy
a musela jsem sedět
ve stínu,
aby na mě nešlo
slunce
a abych se nemusela
mazat

A pak mi dovolili
jít si namočit
aspoň nohy
Jenom po kolena,
řekli
a já šla

A stála jsem po kolena
v moři
a bylo to super

Pak mi došlo,
že se nikdo nedívá
Šla jsem o kus dál,
vodu jsem měla
asi tak
do půli stehen
a čekala jsem

Dokud nepřišla vlna
a neošplíchla mě zepředu
úplně celou

A když se hnala další,
otočila jsem se,
jakože už jdu
Nechala jsem se
ošplíchnout zezadu úplně celá

Měla jsem sůl
ve vlasech,
v očích,
v puse,
měla jsem mokré tričko,
kraťasy
dioptrický brejle,
který jsem ještě tehdy nosila,
a smála jsem se na celý kolo

Pálilo to
jako sviň

Říkala jsem po kolena,
hubovala mě maminka
a hnala mě pod
plážovou sprchu

Já nic, mami,
chechtala jsem se

To ty vlny

Dneska večer

Dneska večer... vobrečim do polštáře jednu katarzi. Možná jednu z mnoha, ale možná jsem ještě na žádnou tak napjatě a tak dlouho nečekala.

 Možná teď konečně vim, k čemu to všechno bylo.

 Možná teď konečně vim, jak to dopadlo, protože ono je vlastně nejhorší, když se mezi všemi těmi otázkami typu Jak to dopadne musíte čas od času zeptat, Jestli to vůbec dopadne.

 No a nebo jsem prostě jenom přehnaná a zase vidim všechno v ničem. Dneska tu katarzi vobrečim do polštáře.

 Od zítřka všechno dobrý.