Takovej

Takovej skvělej den, řekla si tlustá tramvajačka a vypotácela se z vozu. Opřela se o zábradlí zastávky a zapálila si.

Milovala bouračky, milovala zdržování, milovala, když mohla vzít do ruky palubní vysílačku a říct něco ve stylu: "Takže panstvo, před náma se stala dopravní nehoda, zprůjezdněj to tak přibližně za deset minut." A pak se vypotácet z vozu, opřít se o zábradlí zastávky a zapálit si. Pokecat s dalšíma tramvajákama.

Sledovat poldy a houkající auto s nápisem NEHODY, nervózní cestující, co utíkaj pryč a snažej se jít aspoň kousek pěšky...

Takovej krásnej den.

Tři

Byla jsem malá
a byla jsem
poprvý u moře

Dostala jsem vyrážku,
asi ze slunce
nebo z opalováku,
ale hlavně hned
první den
jsem byla úplně
obsypaná
malými červenými pupínky
a nemohla jsem do vody,
protože ta sůl
pálila

Pořád jsem musela
nosit tričko
a kraťasy
a musela jsem sedět
ve stínu,
aby na mě nešlo
slunce
a abych se nemusela
mazat

A pak mi dovolili
jít si namočit
aspoň nohy
Jenom po kolena,
řekli
a já šla

A stála jsem po kolena
v moři
a bylo to super

Pak mi došlo,
že se nikdo nedívá
Šla jsem o kus dál,
vodu jsem měla
asi tak
do půli stehen
a čekala jsem

Dokud nepřišla vlna
a neošplíchla mě zepředu
úplně celou

A když se hnala další,
otočila jsem se,
jakože už jdu
Nechala jsem se
ošplíchnout zezadu úplně celá

Měla jsem sůl
ve vlasech,
v očích,
v puse,
měla jsem mokré tričko,
kraťasy
dioptrický brejle,
který jsem ještě tehdy nosila,
a smála jsem se na celý kolo

Pálilo to
jako sviň

Říkala jsem po kolena,
hubovala mě maminka
a hnala mě pod
plážovou sprchu

Já nic, mami,
chechtala jsem se

To ty vlny

Dneska večer

Dneska večer... vobrečim do polštáře jednu katarzi. Možná jednu z mnoha, ale možná jsem ještě na žádnou tak napjatě a tak dlouho nečekala.

 Možná teď konečně vim, k čemu to všechno bylo.

 Možná teď konečně vim, jak to dopadlo, protože ono je vlastně nejhorší, když se mezi všemi těmi otázkami typu Jak to dopadne musíte čas od času zeptat, Jestli to vůbec dopadne.

 No a nebo jsem prostě jenom přehnaná a zase vidim všechno v ničem. Dneska tu katarzi vobrečim do polštáře.

 Od zítřka všechno dobrý.

Šla jsem

Šla jsem na kafe s počasím. Bylo už celý dva dny hezký a tohle sobotní čerstvý odpoledne mi dovolilo vyrazit ven jen ve svetru, tak jsem mu řekla: "Hele, počasí, pojď, dáme si kafe, jedno presso nebo kapučíno, prostě tak jak to máš rádo, já tě zvu." A šly jsme.

Seděly jsme v tý kavárně, co je hned pod náma, pily jsme překapávaný, co ho maj občas dobrý a občas pěkně hnusný, a bylo nám fajn. Já a počasí, usmívaly jsme se na sebe a říkaly si to je ale dneska hezky, viď? a vůbec nám to nepřišlo divný.

A pak počasí dopilo kafe a jak bylo v rozmaru, řeklo, že by si dalo víno, ideálně červený. Tak já proč ne, daly jsme si víno, ono červený, já bílý, protože červený mi moc nechutná, a pily jsme a kecaly vo počasí a já trochu vo chlapech a ono vlastně taky dost vo ničem, ale smály jsme se a seděly tam, dokud nebyla úplná tma.

Nakonec jsme se zvedly a každej šly domů, bylo nám hrozně dobře, tak zase někdy, dobrou noc.

Ráno jsem se probudila a venku bylo hnusně jako ještě nikdy. Počasí to asi přehnalo.

Před týdnem

Řidiče, co zastavují na kolejích tak, aby do nich narazila tramvaj, považuji za ignoranty. Naštvané tramvajáky, co je nejdřív prozvoní, pak cuknou celým vozem a prudce se znovu rozjedou, až mi na sukni šplíchne kafe ze zavřeného termohrníčku, považuji za debily. Netěsní mi termohrníček a to je celá pointa.

Prší

Prší a venku je hnusně. Prší a venku je tma, prší tam už skoro dvacet čtyři hodin v kuse a nehledí to přestat. Prší a hned v první chvíli, kdy jsem se dneska ráno posadila na posteli, se mi zamotala hlava a ještě pořád to nepřešlo. Prší, prší tak, že jsem se musela přidržet stěny. Prší a kočka se mi otírá o nohy, asi celou noc spala a teď je jí podobně jako mně. Prší a pršelo celou noc, do něčeho jsem šlápla, jsou to kočičí blitky, takže asi v noci nespala, to je z toho, že je tu taková tma. Prší a kočka má hlad, já ne, je mi z toho všeho špatně.

Prší a nikam se mi nechce, nic nechci dělat, nikoho nechci vidět a s nikým nechci mluvit.

Prší a já se silou vůle nutím vyrazit ven, na nohou mám holinky, v ruce deštník, i když neprší zase až tolik, jenom pořád a studeně a já nechci mít mokrou hlavu. Prší a mně se líbí, jak můžu beztrestně šlapat do kaluží. Prší a lidé na tramvajové zastávce se mačkají pod stříškou budky, aby nezmokli, nevím, proč s sebou nemají deštník, až na tu jednu, ta ho má, ale nechápu ji. Prší a ta slečna stojí pod stříškou budky a nad sebou drží rozevřený deštník, divně si mě prohlíží, jako bych já byla ta mimo, když s rozevřeným deštníkem stojím na dešti.

Prší a já nic nechápu, nic se mi nechce, nad Prahou visí ocelové nebe, tak se před ním schovávám do tramvaje, která je plná lidí. Prší a okénka tramvaje jsou zevnitř zamlžená, je to trochu nechutné, vlastně okolo sebe vidím všechny ty bacily a vidím, jak je dýchám a dostávám do sebe. Prší a paní v kožených rukavicích, nad kterou stojím, otírá okno, aby viděla ven, asi se chce podívat, asi to tu nezná, asi neví, jak to tu vypadá, nebo chce utřít ty viditelné bacily a neuvědomuje si, že je akorát všechny dostává na tu svoji koženou rukavici. Prší a já si chci sednout na její místo, jen co se zvedne a vystoupí.

Prší. Prší a je hnusně, už sedím, je mi strašná zima a vůbec nechápu, kdo to všechno vymyslel. Prší a mně se nic nechce, nejradši bych si lehla a usnula nebo se aspoň na všechno vykašlala. Prší a já mám dojem, že mi tady v té tramvaji snad proprší mládí.

Prší a já čekám, kdy to konečně skončí. Prší.

Oxford

„Avie srazila v noci krávu. A pak nabourala do dalších aut. Silnice se zacpala v obou směrech, tak si jeden čekající řidič odskočil a spadnul z mostu, ze kterýho močil.“
„To si děláš srandu, ne?“
„Nedělám, fakt. Byl nakonec jedinej zraněnej.“
„A co ta kráva?“
„Tý se taky nic nestalo.“
„Tak aspoň že tak. Ale jsou to teda věci, to ti povím.“
„To jsou.“
Plavali jsme dál tichým tunelem. Už asi hodinu. Nevěděla jsem, kam nás to dovede a radši jsem se neptala. Kruhový tunel, stovky metrů dlouhý, plný vody. Na stropě byla každých pět metrů připevněná dlouhá zářivka.
Plavali jsem se skafandry a kyslíkovými bombami na zádech.
„A víš co ještě?“ zeptal se a já odpověděla, že nevím.
„V obci Hulín ukradlo několik nezletilých traktor.“
Zasmála jsem se a průhlednou kyslíkovou trubicí prolétla spousta bublin.
„To máš z toho filmu, ne?“
„Jo,“ řekl a bylo vidět, že se taky usmívá.
To je blbost, napadlo mě ještě a pak jsem se zarazila a zůstala šlapat vodu na místě.
„Kudy dál?“
„No snad rovně, ne?“
„Jseš si jistej?“
„A kudy jinudy? Je to pořád rovně.“
„Já ti nevím.“
„Poplav, prosím tě, tohle nemá cenu.“
A tak jsme plavali ještě dál, pořád rovně.
„Už tam budeme?“
„Nevím, říkali rovně, dokud neuvidíme černá vrata.“
„Černá vrata. Ale neříkej mi, že ten Josef to každý ráno plave. Tohle celý.“
„Třeba má nějakou zkratku.“
„To je blbost.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Chtěl jsem říct,“ pokračoval. „Že Matyldě je vážně líto, že tě tam tenkrát nechala tak dlouho čekat.“
V krku se mi udělal knedlík, začaly mě pálit oči.
„Vážně?“ zeptala jsem se nakřáple.
„Jo, vážně. A taky ti vzkazuje, ať se na ní nezlobíš. Udělala chybu. Neměla ti říct tolik hnusných věcí a pak prostě odejít. Ještě k tomu za někým jiným.“
Přerývaně jsem se nadechla.
„To všechno říkala?“
„Doslova.“
Zastavili jsme se a dívali se na sebe.
„Díky,“ vypravila jsem ze sebe nakonec. „Mně zase říkala, že se na tebe nedokáže pořádně zlobit. A že na tebe myslí.“
Pomalu kývnul.
„Plaveme dál?“
„Jo.“
Už mě bolely nohy i ruce. Hlava i žaludek.
Konečně se před námi objevil konec tunelu.
„Možná bys měla Matyldu zase někdy navštívit.“
„Možná. Udělám to.“
Usmáli jsme se na sebe takovým tím usměvem, kterým se smějí dva lidé se společným všem ostatním neznámým tajemstvím.
„Mám Matyldu ráda,“ řekla jsem, když jsme doplavali až k velkým černým vratům.
„Ale ne, píšou tu, že se máme vrátit zase zpátky. Tak pojď.“
„Ale ne, máme takovou smůlu. To se může stát jenom nám dvěma.“
„Nemysli na to, poplav. Už jsem ti říkal to o té Avii?“
„Co?“
„Jak srazila tu krávu.“
„Jo, tos‘ mi říkal. To jsou věci, povím ti.“
„To jsou.“