Devatenáct

Tehdá se mi zdávaly
sny
o lese,
o tom lese,
co byl u nás nad chalupou,
říkali jsme mu posedovej,
protože když jste šli dál,
došli jste k posedu
a tam rostly ty nejlepší
borůvky na světě.

Tehdá se mi zdávaly
sny
o tomhle lese,
že je plnej
velikánskejch hub,
velkejch jako smrky,
a já je kácim
jako smrky
a nosim domů
na smaženici.

Byly tam houby
velký jako smrky,
hřiby
a křemenáče
a růžovky
velký jako smrky,
sahaly až k nebi.

A pak ještě ty zvláštní
barevný
na tenoučký nožičce,
klátící se ve větru,
všechny tvary,
některý měly víc klobouků
než jenom jeden,
některý zase víc sukýnek,
ale všechny vysoký
jako smrky
na tenký nožičce.

Daly se přeříznout
normálním houbovym nožíčkem
a odnést domů,
jenom nikdo nevěděl,
k čemu jsou
dobrý.

Vzduch dneska voní
jako nějaký léto
na chalupě
plný hub
a borůvek
a já stojim na verandě
a míchám
nápoje
ze strouhaný křídy.

Jen o tisíce mil dál
s oknama otevřenejma,
aby se to léto
dostalo
i dovnitř.

Jedna spamózní

Nepatří to sem, ale odjela jsem na rok studovat do ciziny. Kdybyste chtěli číst i nějaké konstruktivní zprávy o tom, jak se mám a co tu dělám, neváhejte a sledujte můj nový blog, který bude v provozu nejspíš jen dokud budu takhle z ruky.

http://vsechnojeawesome.blogspot.com

PS: Sem budu i nadále blogovat svým stálým tempem půl příspěvku za rok. Díky!

Třináct

Stará pani,
prošedivělá a vrásčitá,
opálená,
se starou kůží
a šedivejma vlasama,
stará pani,
trochu tlustá,
trochu unavená,
s kůží opálenou
a vrásčitou,
stará pani,
stojí každej den v koutě
na trhu,
od rána
až dokud neprodá poslední kus,
stojí tam
a kuchá ryby,
stará pani,
ruce jí smrděj rybinou.
má je opálený,
vrásčitý
a zjizvený,
je stará a trochu tlustá,
maličko smrdí rybinou
a do špinavý zástěry
utírá krev,
od rána
až dokud neprodá poslední kousek,
stojí tam každej den,
je stará,
prošedivělá a unavená,
má vrásčitý ruce
od krve
a kuchá ryby,
každej den až do posledního kousku,
a pak si ty starý ruce
utře do špinavý zástěry
a jde domů.

Deset aneb bépé

Divně poskládaný stránky
sešitu
a dva pihatý kluci
smějící se z pohlednice.

Léto, sněží za okny,
piju horký kafe.

Hledáš svoje svědomí
ve skleněný karafě
plný červenýho vína.

A máš už zase radost.
Ze svýho svědomí.

Červený bylo jak to víno,
když jsi ho konečně našel.

Miluju, jak se směješ
mejm blbejm vtipům.

Devět

Jó, nekecej,
že se ti ze mě
nemotala hlava.

Je mi jedno,
jestli jsi myslel
na moje nohy
nebo
na něčí jiný
nebo
na cokoliv jinýho.

Nebo jaký bylo počasí
a že jsme byli oba
úplně střízlivý.

To stačí.

Přece to stačí,
znova a znova,
dokola,
od začátku,
nekecej a uznej to,
dobře to vim,
zleva doprava,
zase zpátky,
prostě se ti motala.

A moje podpatky
klapaly
ztichlejma prosincovejma ulicema
a když doklapaly,
byl konec.

Vosum

Charles Bukowski
polovinu svýho života
prošukal
a druhou polovinu
prospal
vožralej v popelnicích.

Pak se oženil
a zestárnul
a nezbylo mu než
chlastat,
chodit na dostihy
a nadávat na svoje kočky,
co mu chcaly do počítače.

A nakonec umřel.

A bylo po něm.

Už asi umřely
i ty kočky.

A jeho počítač
asi vydražili.

A jeho dům
prodali.

A jeho básně
naskládali
do několika sbírek
a vydali,
aby mu zajistili
nesmrtelnost
a aby mladejm lidem jako jsem třeba já
vytvořili
něco mezi
životním vzorem
a odstrašujícím příkladem.

On měl stejně pravdu,
když říkal,
že na světě neexistujou
žádný krásný ženy
ani žádný silný chlapi.

On to přece musel vědět,
když polovinu života
prošukal
a druhou
prospal
vožralej v popelnicích.

Ramena od sněhu

Líběj se mi věžičky bílýho sněhu na špičkách tvejch bot.

Ikdyž je teď zrovna nevidim.

Líbí se mi, jak sněží a přitom nám ani jednomu vůbec není zima.

A to jako vážně.

Je to lepší, lepší a lepší, lepší než křupání sněhu pod nohama, lepší než mrazivý slunce, lepší než vánice za oknama a ruce hřející se o hrnek s čajem.

Stát a nechat si padat sníh na boty, až se ti tam udělaj takový malý bílý věžičky, který sklepneš několika dupnutíma dřív, než se roztajou a studená voda ti nateče dovnitř.

Líbí se mi, jak sněží a přitom není zima.

A líbilo by se mi dát ti ruce za krk a držet je tam. Pod límcem tvojí bundy.

Dívat se ti přes ramena a smát se tomu, co vidíš za těma mejma.

Všichni přece máme rádi, když sněží.

Všichni přece máme rádi, když nám neni zima.

Všichni přece... máme rádi. 

Vlaštovky

Helenka Matějíčková jednou v návalu zoufalství poslala z okna do ulice asi dvacet papírových vlaštovek, na kterých bylo napsáno „Nikdo mě nechápe.“

O dva dny později našla na chodníku vlaštovku s nápisem „Mě taky ne.“

Helenka se rozhodla schovat si ji na památku.

Amoeba

Dav je jako amoeba.
Baví mě pozorovat těch několik odvážnejch, co se snažej davem projít.
Těla se před nima rozestoupěj, za nima se zas zavřou.
Spolknou je.
Pohyb vyvolá vlnu, zavlněj se i okraje,
Dav je jako amoeba, já stojim docela na kraji a všímám si těch několika odvážnejch.
Chtěla bych to vidět zeshora.
Protože když zpívali, že na lásku nevěřej, napadlo mě, kolik párů v davu si v tu chvíli pevnějc stisklo ruce.

Medvědi

Vzpomínat na to, co se nikdy nestalo, je jedna z nejhorších věc, jakou můžete po ránu dělat. Zkazí vám to náladu na celej den, stejně jako to zkazilo náladu Helence Matějíčkový.
Té noci se Helence schrnula peřina v povlaku. Za oknem bylo asi mínus čtyřicet a ona se přikrývala tenkym bavlněnym hadýrkem, klepala se zimou, ale nemohla se pořádně probrat a něco s tím udělat - třeba dojít pro mámu a schrnutou peřinu s ní vyřešit, Helenka totiž byla ještě docela malá holka, a tak spravovat peřinu v povlaku neuměla.
Celou noc se jí zdálo o Antarktidě a ledních medvědech, který na Antarktidě vůbec nežijou, což Helenka moc dobře ví, ale vysvětlit to těm medvědům se jí prostě nepodařilo. Nezbývalo jí nic jinýho, než si s nima hrát na schovku mezi sněhovejma dunama, klepat se zimou a neustále popotahovat tenký a prázdný peřinový povlak. Bylo to dost hrozný.
Když se pak probudila, vzpomínala při snídani na ty medvědy a na to, jak to bylo hrozný, klepat se zimou a snažit se najít jejich černej čumák v bílym sněhu a přesvědčit je, že si spletli póly. Na jižnim pólu totiž žijou hlavně tučňáci a nějakýho tučňáka by Helenka našla hned. To neni jako medvěd, takovej tučňák.
A tak Helenka dloubala do lupínků v teplym mlíce tak dlouho, až se jí všechny lupínky nasákly a vytvořily jednolitou měkkou vychladlou hmotu.
"Proč nejíš?" zeptala se maminka.
"Protože lední medvědi nemaj na Antarktidě co dělat. A navíc už je z těch lupínků blivajz."
"Tak se obleč, jdem do školy."
No a Helenka měla rázem zkaženej celej den, protože se pořádně nenasnídala a furt musela myslet a vzpomínat na ty medvědy, co vůbec nikdy nebyli.
Venku bylo asi mínus třicet pět a ve škole psali test z vyjmenovaných slov po b, na kterej zapomněla. A ten nevšímavej trouba Vladimír, vedle kterýho musela sedět a kterej se jí asi trochu líbil, jí vůbec nic neporadil.
Bylo to fakt dost hrozný.

Ducha

Viděl jsi ho někdy?
Já dneska jednoho chytila.
Několikrát za sebou.
Anebo křeslo anebo knihu anebo myš.
Dyť je to jedno.
Stejně jsou na tom nejhezčí ty chvíle, kdy potkáte někoho na stejný vlně, třeba i úplně cizího, paní v tramvaji nebo řidiče v autobusu...
Něco řeknete, ani né tak milýho, ale jim to milý připadá, tak se na vás usmějou a vám to hned zlepší už tak docela dobrej den.
Nebo ta neznámá maminka, co přesvědčovala svoji dceru, aby se nebála a vylezla tam, na tu zídku vedle tý slečny, tam totiž líp uvidí celej ten ohňostroj a celou tu nádheru.
A když pak dcera seskakovala ze zídky dolů, nabídla neznámá maminka ruku i mně.
Usmály jsme se na sebe.
Byla asi tak stejně stará jako ta moje maminka doma, měla brejle a za zádama jí svítila petřínská rozhledna.
A byla hrozně hezká, tak jsem s na ni usmála ještě jednou.
A taky měla úžasně jemný ruce.
Když jsem šla domů, říkala jsem si, že asi taky chytila ducha stejně jako já.
A jestli né, tak aspoň knihu nebo křeslo nebo myš.
Dobrý.

Nečekaná

Cestu znáš stejně poslepu, tak co si vymejšlíš?
Máš rozsvíceno.
A pozoruješ dvě bosý rybenky na bílejch dlaždičkách.
Je noc.
Všichni spěj, tak potichu.
Jen si je pozoruj.
Stejně utečou hned, jak je objeví kočka.
Mňouká.
Za dveřma.
Ale tam je tma a všichni spěj.
Ty máš rozsvíceno.
A kdoví, jak tohleto dopadne.
Tu cestu znáš stejně poslepu, tak si nevymejšlej.

Čtyry

Stála ve vlaku,
v tý uličce
podél kupé,
v tý uličce,
kterou se vystupuje,
a v síťce po straně baťohu
měla zastrčenejch
několik snítek
máty

Máty,
co se dává do čaje,
máty,
co urvala na zahrádce,
máty,
máty peprný

Několik snítek
v papírovym kornoutu
s Indikou od Megasthena,
dole u stonků ještě trochu vlhkym,
protože ono to nebylo
zase tak dlouho,
co mátu vytáhla ze skleničky s vodou

Megasthenova Indika
se trhala
víc jak ve dví,
a to bylo celá
oblepená izolepou

Tak tam stála,
mačkala se v uličce
a viděla,
že nějak moc lidí
dneska vystupuje
tam
co ona

Snažila se mačkat
aspoň k té straně,
na které neměla
mátu,
aby se chudák celá
nezničila

Na Indice jí
vůbec nezáleželo

Šlo jí o mátu

A potom,
když dorazila domů,
zjistila,
že už mátu nemá

Nějak moc lidí
dneska vystupovalo
tam
co ona

Dost než víckrát

Napadlo vás někdy, že čas neutíká? Že čas se točí?

Bylo poledne.
Anebo ráno.
Na tom nezáleží, protože jsem zrovna vstávala z postele, a když vstáváte z postele, tak stejně lidem okolo říkáte "Dobré ráno" bez ohledu na to, že je možná poledne.
Smutné je, že jsou to právě oni, kdo vám sarkasticky odpoví "Dobré poledne" a tím vám dávají najevo, jak moc je hrozné, že vstáváte tak pozdě.
Závidí.
Ale závist není tak hrozná věc.
Aspoň mně teda nevadí.
V případě, že někdo závidí něco mně a né naopak.
Chápejte. Možná mi to dělá dobře.
Anebo vím, že když já závidím něco někomu, je to pořádně frustrující.
Na tom nezáleží, protože frustrující je kde co.
Třeba když vám ujede tramvaj.
Nebo když nemůžete v noci usnout.
Nebo když vstanete brzo a někdo jiný vstane až v poledne a hrozně šťastně vám řekne: "Dobré ráno" a dává tim najevo, jak se má, že dlouho spal.
To byste ho zabili.
Ale nezabijete.
Sarkasticky odpovíte "Dobré poledne" a snažíte se, aby si nemyslel, že mu závidíte.
Ale on si to stejně bude myslet.
Na tom nezáleží, protože příště to může být úplně klidně naopak.

Napadlo vás někdy, že čas neutíká? Že čas se možná točí?
Dost možná?
A že všechno bude víckrát?
Víc než dostkrát?

Anebo dost než víckrát?
To vás taky napadlo?

Na chodníku

"To je podvod!" křičela dívka v puntíkované sukni a blonďatý klučina jí opáčil: "Jenže ty nevíš, co je to umění!"
"Hm, to fakt nevim," musela uznat, a tak zmlkla. Tiše koukala na prázdný linkovaný papír vytržený z jeho sešitu a přemýšlela, co je to umění. Nakonec strčila papír do kabelky, hodila si nohu přes nohu a upila trochu bílého ze skleněné lahve.
Bylo teplo a oni seděli na chodníku v jednom městě. Slunce jim pálilo do očí a jedna z nich, taková bledší a drobnější, začínala mít opravdu spálená ramena.
"A až to skončí, tak půjdeme na ten gyros," říkal kdosi. Pointou bylo, že to ještě ani nezačalo.
"Co kdybychom tam šli rovnou?" protahovala ta spálená slečna, ale ostatní jen zaujatě kroutili hlavami.
Naše dívka v puntíkované sukni ještě stále tak trochu přemítala, co je to umění, ale vína už v ní zmizelo tolik, až by vám byla schopná říct, že umění je víno, umění je život, umění je slunce, zkrátka takovýty neoduševnělý kecy opilejch lidí, co nevědí, co je to umění.
Ten den se vrátila domů hrozně pozdě.
Bylo jí špatně ze slunce i z levnýho vína, zvracela do záchoda a říkala si: "Ne, sakra, tohle neni umění. Tohle fakt ne," a pak šla spát.

Když o tři měsíce později našla mezi hromadou jiných papírů právě ten nepopsaný linkovaný cár vytržený ze sešitu blonďatého klučiny, napsala na něj tučnou fixou slovo UMĚNÍ a pak ho vyhodila do recyklovaného odpadu.
A nebyl to podvod.

Jak jsem se měla

Uprostřed šedivýho dne vyrostly na dlouhejch chodbách koleje stovky a stovky barevnejch deštníků. S úsměvem jsem je pozorovala. Přála jsem si taky mít deštník.
Uprostřed šedivýho zamlženýho dne seděla jsem v pokoji na koleji a přála jsem si, aby buď přestalo pršet, anebo abych měla deštník. A možná tenkej svetr pod letní sáčko.
Uprostřed šedivýho zamlženýho popelavýho dne hodila jsem další tabletu šumivýho panadolu do hrnečku s vodou a pak čekala, až budu moct zapíjet migrénu.
Uprostřed šedivýho zamlženýho popelavýho vlhkýho dne, napadlo mě, že bych už měla jít na přednášku. A že bych si měla na cestu ohrnout nohavice džín a po cestě koupit další krabičku šumivýho panadolu.
Uprostřed šedivýho dne otevřela jsem na koleji lahvičku coca-coly a nikam jsem nešla.

Brejle

Ahoj, všechny vás zdravim. Jen pro začátek bych chtěla říct, že brejle jsem našla. Byly na dně krosny, chápete to?

Trochu mi to připomnělo jeden sen, kterej se mi už leta vrací. V tom snu přijdu domů a zjistim, že jsem z kabelky ztratila něco fakt cennýho, chvíli jsem zděšená, ale pak si uvědomim, že je to jenom sen a že ve snech si můžu dělat, co chci. Tak si řeknu, že tam tu věc chci mít zase zpátky a ona tam hned je. Tohle bylo podobný.

Ty brejle jsem z krosny vyndala a přinesla ke srubu, zatímco krosna už jela s tátou do Prahy. No a pak celý to pouzdro s nima najdu v Praze a ještě k tomu na dně, kam si je ze zásady nikdy nedávám, protože je vždycky balim jako poslední až úplně navrch?

Muselo se mi prostě jenom zase něco zdát.

No ale hlavně jsem vám chtěla říct, že děkuju a že mi už teď chybíte. Já říkala, že nechci domů.

Vaše

Takovej

Takovej skvělej den, řekla si tlustá tramvajačka a vypotácela se z vozu. Opřela se o zábradlí zastávky a zapálila si.

Milovala bouračky, milovala zdržování, milovala, když mohla vzít do ruky palubní vysílačku a říct něco ve stylu: "Takže panstvo, před náma se stala dopravní nehoda, zprůjezdněj to tak přibližně za deset minut." A pak se vypotácet z vozu, opřít se o zábradlí zastávky a zapálit si. Pokecat s dalšíma tramvajákama.

Sledovat poldy a houkající auto s nápisem NEHODY, nervózní cestující, co utíkaj pryč a snažej se jít aspoň kousek pěšky...

Takovej krásnej den.

Tři

Byla jsem malá
a byla jsem
poprvý u moře

Dostala jsem vyrážku,
asi ze slunce
nebo z opalováku,
ale hlavně hned
první den
jsem byla úplně
obsypaná
malými červenými pupínky
a nemohla jsem do vody,
protože ta sůl
pálila

Pořád jsem musela
nosit tričko
a kraťasy
a musela jsem sedět
ve stínu,
aby na mě nešlo
slunce
a abych se nemusela
mazat

A pak mi dovolili
jít si namočit
aspoň nohy
Jenom po kolena,
řekli
a já šla

A stála jsem po kolena
v moři
a bylo to super

Pak mi došlo,
že se nikdo nedívá
Šla jsem o kus dál,
vodu jsem měla
asi tak
do půli stehen
a čekala jsem

Dokud nepřišla vlna
a neošplíchla mě zepředu
úplně celou

A když se hnala další,
otočila jsem se,
jakože už jdu
Nechala jsem se
ošplíchnout zezadu úplně celá

Měla jsem sůl
ve vlasech,
v očích,
v puse,
měla jsem mokré tričko,
kraťasy
dioptrický brejle,
který jsem ještě tehdy nosila,
a smála jsem se na celý kolo

Pálilo to
jako sviň

Říkala jsem po kolena,
hubovala mě maminka
a hnala mě pod
plážovou sprchu

Já nic, mami,
chechtala jsem se

To ty vlny

Dneska večer

Dneska večer... vobrečim do polštáře jednu katarzi. Možná jednu z mnoha, ale možná jsem ještě na žádnou tak napjatě a tak dlouho nečekala.

 Možná teď konečně vim, k čemu to všechno bylo.

 Možná teď konečně vim, jak to dopadlo, protože ono je vlastně nejhorší, když se mezi všemi těmi otázkami typu Jak to dopadne musíte čas od času zeptat, Jestli to vůbec dopadne.

 No a nebo jsem prostě jenom přehnaná a zase vidim všechno v ničem. Dneska tu katarzi vobrečim do polštáře.

 Od zítřka všechno dobrý.